Všechny vás moc zdravím.

Měla jsem čas, než budu mít první schůzku. Sedla jsem si do křesla zavřela oči a položila si otázku, proč tu jsme, co máme za úkol? Vypla mysl a čekala jestli přijde nějaká odpověď. A přihodilo se to během bdění v křesle, bylo to tak intenzivní že se chci s vámi o to podělit.

Ze začátku jsem vnímala obrys naší planety a pak na různých místech lidi kteří právě prožívali svůj život. Potápěč který se potápěl v moři, děti které si hráli na hřišti, domorodce v pralesích, spoustu lidi jak spěchají do práce, výzkumníky v laboratořích, ženu která doma připravovala jídlo pro rodinu.

Když se tak zamýšlím je divné že jsem neviděla žádné zlo, válku. Asi to bude tím že to je moje vědomí a já ho tam nevpouštím. I když jeho teď kolem nás víc než dost. Po chvilce jsem uviděla jak z naší planety vzlétají rakety.

Nevím jak to popsat prostě jsem věděla že tyto rakety mají za úkol najít novou zemi, místo pro nás pro lidstvo. Ale z nějakého důvodu to nešlo. Opakovalo se to třikrát, a pokaždé se obloha, vesmír před raketou uzavřela. Nemohla prostě proniknout skrz.

Pochopila jsem s toho že  si musíme něco uvědomit, pochopit, že je to jen na nás. Po chvilce jsem viděla jak z naší planety vzlétají malé zářivé hvězdičky. Ze začátku jich bylo málo ale po chvilce jich přibývalo čím dál tím víc, bylo to nádherné, hráli všemi barvami jak to umí křišťál, vnímala jsem to jako energii která vychází s každého z nás, naše uvědomění.

Tato naše energie, uvědomění, začala tvořit  planetu nad naši dosavadní planetou. Musím říct že planeta byla zase ve tvaru koule, celkem dlouho trvalo než se utvořil celý tvar nemohla se sjednotit. A o tom to celé asi bude, až si všichni uvědomíme že jsme jedno a že všichni tvoříme jedno lidstvo, jednu planetu, jednu jednotu, budeme mít šanci.

Kopírovat pouze v celém znění a s odkazem.