Archiv pro rubriku: Nezařazené

Dutá neboli – vnitřní Země

Vnitřní Země svítí jako ve filmu Avatar

Může tam být lehký pod povrchem Země, a to bez jakéhokoliv vystavení slunci? Překvapivé je, že odpověď zní ANO. Bioluminiscenční organismy mají schopnost zářit skoro jako kouzlo. Mnoho organismy používají svou přirozenou schopnost produkovat světlo trik dravce, přitahovat kamarády a dokonce komunikovat. Slovo pro tento zdánlivě magické schopnosti, se nazývá “bioluminiscence”, která pochází z “bio”, což znamená život, a “Lumin”, což znamená světlo.
 
 
Většina z těchto organismů, jako je plankton, světlo modré, ale málo záře červené, zelené, nebo oranžové. Objevit malé zvíře plankton (zooplankton) jsou dostatečně velké, aby vidět pouhým okem. Většina bioluminescent zooplankton nejsou záře ve tmě sám, ale místo toho stříkat globs zářících chemických látek do vody.
 

Někteří používají zooplanktonu bioluminiscence k přilákání partnera, nebo tvořit reprodukční roje. Ne, je přírody biochemie fascinující jen to může být také velmi krásné, zejména s ohledem na pozadí tmavě, mlhavé jeskyně. Záře červ je společný název pro různé skupiny hmyzích larev a dospělých larviform ženy, které září přes bioluminiscence. Někdy mohou podobat červy, ale ve skutečnosti jsou hmyz. Záře, které produkují, přes chemickou reakcí, je nesmírně účinný; téměř 100% vstupní energie se obrátil na světlo (Srovnejte to s nejlepšími světelných diod na pouhých 24%). Austrálie a Nový Zéland mají jedny z nejpozoruhodnějších jeskyní, kde je možné jít na prohlídky s průvodcem na svědky tohoto přírodního jevu zblízka. (viz videa níže)

 
 
 
Proč mají některé houby emitují světlo? Tvorba světlo není obyčejný v houbách; Vědci popsali asi 100 tisíc druhů hub, a to pouze 75 záře. Laboratorní práce ukázala, že žár nestalo náhodně či náhodou. Vědci zjistili, že tyto houby vyrobené světlo hlavně v noci, takže byly provedeny pokusy ke stanovení, proč. Podle studií (zmíněno v knize ), v tmavém prostředí, bioluminiscenční plodnice může být ve výhodě tím, že přitahuje hmyz a jiných členovců, které by mohly pomoci rozptýlit jejich výtrusy. Podmínky, které mají vliv na růst hub, jako je pH, světlo a teplota, bylo zjištěno, že ovlivňují bioluminiscence, což ukazuje na spojení mezi metabolickou aktivitu a houbové bioluminiscence.
 
Rozmanitost stvoření s touto schopností je stejně udivující, z řas a společnou světlušky do hlubinných obyvatel, které jsou zřídka viděni lidmi. Co je také zajímavé je, že mnohé z těchto tvorů nejsou úzce souvisí, a bioluminiscenční rysy zdánlivě vyvinuli odděleně nejméně 30 krát. S nesčetnými dobře osvětlených podzemní jeskyně a zářící jeskyní, to dělá jeden divit, co by mohlo být obydlí v rozlehlých neprozkoumaných oblastech pod kůrou.


Myšlenka, že naše planeta se skládá z dutého nebo voštinovou, interiér není nová. Některé z nejstarších kultur hovoří o civilizací uvnitř ohromných jeskyně-města, v útrobách země. Podle některých buddhistických a hinduistických tradic, tajné tunely připojit Tibet s podzemním ráji, a říkají legendární podsvětí Agartha.

 
V Indii, to podzemí oáza je nejlépe známý jeho Sanskrit jména, Šambale, myslel znamenat “místo klidu.”
 
Mytologie po celém světě, od Severní a Jižní Ameriky do Evropy a Arktidy, popsat četné vstupy do těchto legendární vnitřních království.
 
Mnoho okultní organizace, esoterické autorů a tajných společností souhlasit s těmito mýty a legendy o podzemních obyvatel, kteří jsou zbytky předpotopní civilizací, které hledali útočiště v dutých jeskyních uvnitř země.
 
Za předpokladu, že mýty jsou pravdivé, a Země je částečně dutá, jak by život přežít v podzemí? Jak by organismy obdrží ventilaci potřebnou dýchat mil pod povrchem? Povrchové stromy a deštné pralesy jsou zodpovědné za méně než jednu třetinu zemského kyslíku, zatímco mořské rostliny, jako je fytoplanktonu, jsou odpovědná za 70 až 80 procent kyslíku v zemské atmosféře. Drtivá většina našich kyslíku pochází z vodních organismů.
 
 
vnitřní země
Fytoplanktonu, řasa, řasy a produkují kyslík jako vedlejší produkt fotosyntézy, proces, který převádí oxid uhličitý a světlo v cukry, které jsou pak použity pro energii. Zatímco proces fotosyntézy obvykle znamená přítomnost slunečního světla, slunce není k dispozici pouze lehký nebo zdroj energie, schopný energie fotosyntézy.
 
Před objevem hydrotermální průduchy a jejich ekosystémů se vědci domnívali, že pouze malá zvířata žila na dně oceánu, v seafloor sedimentů. Se domníval, že tato zvířata dostávala potravu shora, protože zavedený model mořského potravního řetězce závisí na sluneční záření a fotosyntéze, stejně jako potravinového řetězce na pozemku dělá. Mainstream akademická učil, že to byl jediný způsob, jak život mohl přežít v temnotě hlubokého mořského dna. Objev hydrotermální průduchy všechno změnil. Bylo jasné, že obrovské komunity zvířat rychleji a na větší, než se očekávalo velikostí v hlubinách rostla bez pomoci Slunce
 
Namísto použití světla pro vytvoření organického materiálu (fotosyntézy), mikroorganismy v dolní části potravinového řetězce v hydrotermálních průduchů používají chemické látky, jako je sirovodík (chemosynthesis). Na mořském dně, tam jsou prosperující ekosystémy, které získávají energii ze slunečního záření, ale z tepla a chemikálií poskytnutých samotnou planetu. Mnoho tisíc druhů, které žijí v hluboké, energie pro udržení života neteče shora dolů, ale přichází z vnitřku země.
 
I v nepravděpodobném scénáři, kde se každý jednotlivý strom pokáceli, budeme stále moci dýchat díky vodním rostlinného života (např. Řas). Země má obrovské množství vody, a tyto oceány, řeky a jezera jsou hemží četnými druhy biologicky aktivních, kyslík-produkovat organismy.
 
Jsou známy nějaké zdroje obživy dostupného která by mohla zajistit velké lidské populace?
 
Jaké existují doklady, že udržitelná biosféra mohla existovat mil pod zemským povrchem, zcela izolována od výživě a zavedenou životního cyklu poskytovaných sluncem?
 
Kde jsou vchody do vnitřního zemi, a které závody žijí uvnitř?
Autor a antropolog Robert Sepehr , zkoumá tyto otázky a snaží se odhalit jejich hádanky, které se vyhnula veškeré odměny v hlavním proudu akademického světa.
 
Četné snahy byly provedeny pro přístup k vnitřku země. Polární expedice a bitvy, jako například operace Highjump, stále zůstávají do značné míry klasifikovány, a byly drženy v tajnosti po celá desetiletí, ale vědecké objevy validaci zvěsti, obklopující tyto skryté události a jejich důsledky jsou nakonec vystaveni denního světla. Jaké jsou tajemství nitru Země?
 
 
Bohové se ztrátou paměti

Přivítejme rok 2017 s radostí

 

Vstupujeme do nového roku, který je z pohledu numerologie jedničky. Součet roku 2017 dává číslo  jedna – a to je čas nových nápadu, nových vztahů a všeho, co je čisté a zajímavé.

V novém roce bychom se měli uvolnit od zbytečných věcí a věnovat se činnostem, které mají smysl. Bude fungovat trpělivost a věnování pozornosti  těmto činnostem.

Trpělivost nám dá sílu zvládat věci, které na první pohled nefungují. Když soustředíme pozornost jen k těm věcem, které pro nás mají smysl, tak se dřív či později dostaví výsledky, které nás potěší.

V roce 2017 bude důležité to, jak myslíme, myšlenkou si totiž tvoříme realitu a budoucnost. Pokud tedy toužíte po krásné budoucnosti, šťastném a plnohodnotném vztahu či hojnosti je potřeba, abyste změnili své myšlení a začali se podle svých přání i chovat. A proto tvořte tedy jen to krásné.

Ten, kdo si v roce 2016 udělal ve vztazích i v sobě samém pořádek, se nemá čeho obávat, právě naopak zbaví se toho, co jej brzdilo v jeho cestě za štěstím. Tento rok může vykročit tím správným směrem ke svému štěstí. Ti co nevyužili „poslední šance“ budou mít pocit, jako by se pomyslné kolo štěstí otočilo k vám zády a vy jste zažívali jednu pohromu za druhou.

Jak obstát v této velké zkoušce života? Jednoduše snažte se napravit vše, co jste pokazili, dokud je čas.

V roce 2017 bude zcela nová energie, jak kolem Země, tak i uvnitř. Proto na konci roku spoustu lidí procházelo obrovskou vlnou čištění, která nás čistila  hlavně přes fyzické tělo, a tolik lidí odešlo. Planeta přechází do zcela nové energie a do této energie mohou jen lidé vyladěni na její frekvenci. Kdo toto čištění do konce roku nestihl, bude se v tomto v roce čistit o to  rychleji.

Záleží jen na nás jaký náš život bude.

Jak se rodí (nové) duše

Nejdříve musí vzniknout Duch. Proto aby to člověk pochopil, dá se to přiblížit k energetickému souhrnu informací. Je to tedy velmi jednoduše řečeno energetický informační shluk energie, který vzešel z centrálního vědomí, čemuž se např. nejen v náboženství říká Bůh. Duch je jaké-si oddělené menší vědomí od tohoto centrálního velkého Vědomí, které můžeme jmenovat JEDNÍM, nebo také třeba Univerzem atd.
 
Každý Duch, který se vědomě oddělil od centrálního, on sám byl před tímto úkonem samotným centrálním vědomím a proto než se oddělil, tak jako centrální Vědomí svým zářením vyprodukovalo samo sebe jako paprsky např. právě v podobě Ducha.
Ku příkladu bych mohl uvést třeba světlo z baterky. Sama o sobě baterka je centrálním Vědomím a světlo, které z ní vychází jsou její již slabší Vědomí v podobě světelného vlnění, v podobě fotonů, v podobě studeného, nebo teplého světla, v podobě tedy samotného spektra atd. To je jen malý příklad pro pochopení.
Tedy oddělí-li centrální Vědomí ze sebe svoji část, pak se jedná o Ducha a jako takový má také své vlastní vědomí jako centrální Vědomí s tím rozdílem, že takový Duch již není celistvým vědomím jako je právě Centrální Vědomí, tedy Bůh. Každý takový Duch má své specifika a nikdy se nejedná o stejného Ducha. Může se stát, že dojde k jakési podobnosti dvou Duchů, ale přesto má každý svoji vlastní identitu, již své vlastní vědomí a tím i svůj plán pro své bytí, svou existenci.
Takový Duch může být z pohledu lidského jak nový, tak tzv. starý Duch. Starý Duch má již mnoho zkušeností v různých realitách a vesmírech a na základě toho se sám pak rozhoduje, zda-li bude nadále díky svým zkušenostem prožívat další svá různá vtělení v různých podobách a nebo splyne zcela zpátky do centrálního Vědomí a tudíž svoji individualitu vymaže.
 
A teď tedy k Duši. Je velká mýlka domnívat se, že je Duše věčná. Věčný může být jen Duch a to pokud se tak sám rozhodne a nebo je věčný samotný zdroj – centrální Vědomí – Bůh. Duše sama o sobě by se dala přirovnat k jakému si ochrannému obleku, který slouží Duchu jako zprostředkovatel k projevení Vědomí až do hmoty, tedy do našeho fyzického světa. Pro vznik Ducha se používá tzv. mentální látka, nebo-li energie myšlenky. Duch by se dal přirovnat k myšlence vyprodukovanou Bohem – centrálním Vědomím. Tím, že je Duch nejblíže k Bohu, nedochází k tzv. pokřivení a tak takový Duch je vždy čistý. Čím více se Duch vzdaluje od Boha, tím více také slábne jeho vědomí.
Je to jako opět s baterkou. Baterka vždy svítí silně  a dobře na blízko, ale pokud s ní zasvítíme do dálky, její intenzita světla již slábne a proto čím dál, tím menší osvětlení, nebo-li tím menší vědomí. Zde již dochází díky slabé intenzitě světla k pokřivení, k odrazům, k stínům, ba dokonce i k fantazii atd.
 
Pokud se Duch rozhodne o tzv. splynutí, nebo-li opravdový celkový návrat do centrálního Vědomí, pak se i jeho identita rozpadne a jako takový zcela zaniká. To dává možnost vzniku novým Duchům, tedy novým samostatným vědomím.
Pokud se Duch rozhodne prožívat svoji existenci i na materiální úrovni, pak jako takový nemůže přímo působit na materiální svět v podobě materiálních úkonů – činů. Proto si vlastní silou ( mocí myšlenky) stvoří tzv. Duši, která je již na mnohem nižší vibraci než Duch a tak je taková Duše blíže k materiálnímu světu.
 
Tato Duše je stvořena z astrální látky, která je pod úrovní mentálního světa, kde sídlí Duch. Duch jako takový vloží určitou část sebe sama do formy Duše. Je dobré si uvědomit, že Fyzické tělo, Duše i Duch jsou produkcí, nebo-li činností centrálního Vědomí – Boha. To znamená, že myšlenka je atributem, nebo-li pohybem – činností Boha.
Je také si velmi dobré uvědomit, že jsme Vědomím a za Vědomí se také máme považovat. Vše ostatní, tedy jakékoliv formy, představy atd., jsou jen iluzorní produkcí námi samotnými, které nám buď slouží, tedy tvoří a nebo neslouží, tedy vyjadřují se destruktivně. Duše je tedy jaký-si mezičlánek, prostředník mezi Duchem a materiálním fyzickým světem.
 
Duše díky svým nižším vibracím o proti Duchu a vyšším vibracím o proti materiálnímu světu, pak ovládá fyzické tělo. Tělo samo osobě nemůže mít pohyb a ani samotnou činnost svých orgánů, pokud ho Duše jako zprostředkované vědomí Ducha a Duch jako zprostředkované vědomí Boha – centrálního Vědomí nevyživuje.
Proto při smrti fyzického těla se zbytek vědomí (sídlící v lidském těle) přemístí zpátky do Duše a proto také jako Duše nabýváme více vědomí o sobě samých. Abych řekl pravdu tak zde by se dala napsat kniha, která by pojednávala o detailnějším prožívání sebe sama v různých podobách, formách ale i v různých situacích, jevů a existencí. Tak snad postačí toto malé vysvětlení.
 
Ještě dodám, že po smrti fyzického těla se vědomí (dle svých zkušenostech a schopnostech) v podobě Duše nadále projevuje v astrální sféře do té doby, dokud je to možné či potřebné. Po té se Vědomí oddělí od Duše, které pak podléhá rozpadu v astrální sféře stejně tak jako podléhá fyzické tělo rozpadu v materiální sféře.
Jediné co zůstává je samotné vědomí Ducha, které se samo rozhoduje zdali zcela splyne s Bohem v Jedno, nebo si svoji identitu ponechá a tudíž pokračuje dál ve své existenci.
 
Takže na otázku, kde se rodí Duše odpovídám v astrálním světě, ve sféře přechodu, proto je-li člověk hrubých vibrací pak po smrti zůstává v nízkých úrovní v této astrální sféře a to velmi dlouho. Takto je to také myšleno v křesťanství, které se o tomto zmiňuje v podobě pekla.
Duše která je připoutána touhami k materiálním statkům velmi trpí, jelikož touha a chtění, nebo-li závislost na materiálních hodnotách (spíše nehodnotách)  v ní vyvolávají silné abstinenční stavy, které jsou opravdu velmi silné a nepříjemné.
Duše je takto uvězněna jelikož na materiální úrovni již nemá vliv a v astrální světě, tedy v nízkých úrovní této sféry nemá zase potřebné vibrace pro prolnutí se do vyšších stavů vědomí a to způsobuje jako kdyby se člověk nacházel např. jednou nohou v místnosti, kde je velký studený průvan a druhou nohou v jiné místnosti, kde je mokro a chladno. Nemůže se tam a ani tam a přesto se zažívá obojí, proto to přirovnání v křesťanství tykajícího se pekla.
 
Ve všem hrají hlavní roli Živly, které je dobré poznat, naučit se s nimi komunikovat např. skrze přírodní magii. Pravá magie nemá nic společného s kouzly. Pravá magie je o poznávání zákonu vesmíru, tedy o zákonu Ducha nebo-li o zákonu Boha.
Zákon zde není něco co musí člověk povinně dodržovat, od toho nám právě byla dána ta svobodná vůle, proto lidstvo také prožívá situace takové jaké prožívá, ale všeobecně je vždy velmi dobrou cestou se něco o těchto zákonech dozvědět a začít je praktikovat ve svém životě.
Toto je také na obsáhlou knihu, kde by se pojednávalo mimo jiné o myšlenkových formách, které zneužívají lidské vědomí pro svoji existenci, jelikož bez lidí by nemohli existovat.
Problémem je, že aby si tyto entity udržely lidský zdroj Božské energie, po mnoho tisíců a milionů let mění své taktiky a formy. Tak např. někdy jsou ve formě Bohů a někdy ve formě mimozemšťanů atd.
Jejich líbivá slova a jejich nápomoc je častou taktikou, jak si ochočit člověka, který je zdrojem nekonečné síly. Je paradoxem, jak člověk dokáže tak hluboko zapomenout na svoji pravou podstatu, na svoji moc a sílu, na svoji Božskou tvořivost a stane se tak pouhou baterkou pro entity.
Na štěstí je tu zákon, že nic není stejné a věčné. Nastala doba, kdy se lidé opět vrací ke své podstatě, sice budou ještě chvíli zase uctívat mimozemšťany a sami sebe vidět jako slabé a bezmocné, ale důležité je, že i mnoho lidí již poznalo záludnost a iluzornost ezoteriky, či se vymaňují z manipulací tzv. mimozemských entit a přestávají tak tříštit svoji vlastní životní sílu a začínají ji používat pro tvořivost a nikoliv již pro manipulaci či destrukci. 

Slované a jejich esoterika, spiritualita a šamanismus

 

František Palacký, Josef Jungmann ani další národní obrozenci by se z nejnovějších vědeckých objevů příliš neradovali. Výzkum DNA ukazuje, že se slovanským původem Čechů to není nijak slavné. Češi jsou totiž Slovany jen z poloviny.

Společnost Genomac zjistila, že genetické znaky typické pro Slovany má ve své DNA jen 51 procent Čechů a Moravanů.

O Slovanech úplně jinak

Když A. Horák svého času přišel s tím, že se mu podařilo rozluštit etruské písmo a své tvrzení doplnil slovy,  že je „bez výhrad přesvědčen o správnosti svých úvah“, jevilo se to jako příliš fantastické. Ale jemu to dávalo smysl a pokračoval.

Byl to objev mimořádného významu, totiž že „tvůrci“ písma byli – Slované! A. Horák dokazuje, že všechny znaky dosud neznámého písma dávných civilizací mají slovanskou akrofonii, takže jde o písmo slovanského původu!

Dávní Slované byli původními obyvateli Itálie, než se stali otroky Etrusků.

Kultura starých Slovanů z doby předkřesťanské jest jedním z nejméně známých a nejméně probádaných esoterismů a kultů.

Naši slovanští předkové měli mezi sebou spirituálně nadané jedince, kteří vykonávali práci šamana. Pouze zatím přesně nevíme, jak jim říkali. Označení šaman se vžilo celosvětově a tak se i používá. Šamanismus vnímáme, co by matku i otce všech náboženství.

Spiritualita Praslovanů měla charakter přírodní se silným vnímáním systému Země – Slunce – Vesmír. Systém „nebe“ plného bohů měl zcela jiný význam, než se nám snaží vysvětlovat teologie v širším (slova smyslu). Termín „teologie“ používal již Platón i Aristoteles.

Slované vyznávali hlavní božstvo a zdroj tvůrčí energii. Bůh Svarog jako demiurg, nad ním Triglav co by tvůrčí princip a zdroj a následující generace „mladších bohů“ reprezentovaná Perunem, Svantovítem, Svarožicem, Velesem a bohyní Mokoš, tvoří základ „Slovanského nebe bohů“. Vše pod Triglavem jsou pouze a jen jeho emanace – rozličné vlastnosti, sloužící k popisu duchovna a k orientaci v jeho nesmírných projevech a variantách.

Naši nejstarší předkové intenzivně vnímali přírodní prostředí, ve kterém žili, ctili Matku Zemi, ale rovněž prožívali Vesmír nad sebou. Vše pro ně mělo materiální i duchovní podstatu a posvátný význam.

Na našem území probíhalo dlouhodobě prolínání etnika keltského, germánského i slovanského. Praslovanský a slovanský živel moravský působil dominantně v teritoriu dnešní Moravy a jejím širokém okolí. Můžeme tedy říci, že šamanská spiritualita je naší původní duchovností, která má svou tradici sahající hluboko do naší historie.

Praslovanská a slovanská duchovnost byla mnoho let ukryta v prachu archívů, tajných knihoven a kronik po celé Evropě i Euroásii. Již několik let se prameny a kořeny odkrývají. Na světlo světa přichází kvantum „nových“ informací. Budeme patrně muset hodně pozměnit historický pohled na slovanský a moravský vývoj.

Praslovanská jednota

V této praslovanské jednotě dokončil se pravděpodobně vývoj vyššího náboženského stupně tak dalece, že po své diferenciaci čerpaly všechny složky slovanských kultur z tohoto společného esoterního pramene. Místní změny jmen, obřadů nebo představ, nebyly dojista nikdy tak závažné a tak radikální, aby zastínily svůj společný původ.

Představa neosobního boha

Představa neosobního a ve své podstatě nepředstavitelného boha, nejvyššího a jediného, jenž přichází do styku s člověkem jen prostřednictvím viditelných projevů, z nichž nejposvátnější a nejuctívanější je oheň, ať už ve tvaru blesku či jiném, ústící v pojem Peruna, neantropomorfisovaného božstva, společného všem Slovanům, zajisté dokazuje neobyčejně vysoký stupeň praslovanského náboženského vývoje.

Základ slovanského panteonu

Veškerou soustavu podstatných božstev, tvořících základ slovanského panteonu, lze vyjádřit jednoduchým schématem, jež zcela odpovídá konstrukci kabalistického šému a znovu vyvrací pověru o primitivnosti staroslovanského esoterismu.

Tento šém vychází z jednoho nejvyššího a původně nepředstavitelného boha Peruna a končí ve styčném bodě světa ideálního se sférou pozemskou dvěma rozličnými principy, štěpí se ve dvě rozdílné síly, dobrou a zlou,personifikovanými Bělbogem a Černobogem.

Srovnáme-li slovanský šém s jinými kulturami, kabalistické nevyjímaje, seznáváme, že slovanské pojetí řady sefir je nejdokonalejší, neboť esoterně nejlépe vysvětluje problém dobra i zla, bytujícího pouze pro individualitu vnímající v čase a prostoru.

Perun, Svarog, Mokoš

Vedle božstev širšího, všeslovanského významu, jako jsou Perun, Svarog, Mokoš, je možné dále rozeznávat ještě divinity okruhu ruského, balkánského, polabsko-baltického a podobně.
Obecné esoterní učení vyvěrá z jednoho, později trojitého principu, kterým je bleskovládný pán ohně, Perun, jak potvrzují již staří historikové jako byli Helmond a Prokopius.

Perun

Perun, první a celému Slovanstvu společné božstvo, byl zobrazován se stříbrnou hlavou a zlatým vousem, což je analogie zřejmě odpovídající oběma hlavním nebeským světlům.

Kamenné křesadlo blesku

Jeho idol měl podobu lidskou. V ruce držel kamenné křesadlo podoby blesku, před ním hořel posvátný oheň živený dubovým dřevem, jenž nesměl nikdy vyhasnout.

Mimo popsanou personifikaci byl ctěn Perun také alegoricky. V pomořské Korenici byl uctíván jakožto Perunič, to jest jako syn Perunův, tedy Perun v širším slova smyslu, jenž v sobě zahrnuje i prolongaci svých vlastností. Jeho obraz byl polycefalický, měl čtyři tváře a pátou na prsou.

 

Radegast

Radegast nebo Radigost, mnohými ztotožňovaný se synem Svarogovým Svarožičem, byl uctíván hlavně v Retře. Jak ukazuje již jeho původ, byl symbolem nižšího typu ohně (slunečního), jakousi analogií římského Marta. Byl také bohem války, jeho idol byl vyzbrojen štítem s obrazem tuří hlavy, přilbice nesla labuť s rozpjatými křídly a jeho ruka byla vyzbrojena kopím. Ze zvířat mu byl zasvěcen kůň, jenž byl také užíván k účelům věštebným obřadům Někteří mají za to, že mu byly přinášeny krvavé oběti.

Svantovít

Arkonský Svantovít, druhý z božstev tohoto pořadí, byl jednou z nejváženějších divinit starých Slovanů. Jeho idol byl postaven ve velikosti nadlidské. Měl dvojí prsa i záda, čtyři obličeje, oholenou hlavu.

V pravé ruce třímal kovový roh, jež kněží k účelům divinačním naplňovali každoročně vínem; levici měl pak opřenou v bok. Oděn byl suknicí sahající až na lýtka. Vedle sochy ležela uzda, sedlo, meč ve stříbrné pochvě a pestrý válečný praporec. Svantovítu byl zasvěcen posvátný bělouš, na kterém, podle tradice, bůh v noci vyjížděl.

Triglav

Triglav je třetím božstvem této úrovně. Jeho hlavní chrám stával ve Stětíně. Bůh byl – jak ostatně naznačuje i jeho jméno – zobrazován se třemi hlavami. Jeho úcta byla spojována jako u spřízněného Svantovíta s kultem posvátného koně, také užívaného k věštectví. Polarizační hodnota odpovídala spíše principu ženskému a zasvěceným kovem bylo stříbro, zatímco Radegast zdůrazňoval spíše síly martické.
(toh)

Siva

Siva, snad Živa, jest jméno slovanské bohyně obdobné antické Venuši. Byla jedním z hlavních božstev polabských se svým vlastním kultem a kněžskou organisací. Tak jako Venuše, i Siva byla bohyní lásky, života a plodnosti vůbec. Její moravské synonymum znělo Krasopaní; v místech nynějšího Brna a Olomouce byly jí zasvěceny krásné svatyně.

Pověst vypráví, že v Brně stál její chrám v místech nynějšího dómu. Byl vystavěn z tesaných kvádrů a uvnitř bohatě vyzdoben zlatem a drahými kameny. V chrámu stála socha bohyně ve voze taženém dvěma labutěmi a dvěma holubicemi. V mythologiích jest socha této bohyně popisována takto:

„Byla zcela nahá, neobyčejně krásných tvarů, sladkých očí; ve tvých polootevřených rtech držela růži, její vlas splýval volně po zádech až ke kolenům. Hlavu zdobil myrtový věnec propletený purpurovými růžemi. Z otvoru v levém prsu, kterým bylo viděti až k srdci, zářil ohnivý paprsek. V pravé ruce držela tři zlatá jablka, v levé kouli, na které byla zobrazena tělesa nebeská …”

Podaga

Podaga, božstvo ctěné ve Vagrii, byl pravděpodobně bohem lovu, rybářství, hospodářství a počasí. Byl zobrazován jako starý muž s krátkou loveckou kazajkou a hranatým obličejem, který mnozí považovali zcela mylně za lví hlavu.

Prove

Prove byl uctíván ve Starogradě v zemi Vagrů jako bůh spravedlnosti a přísný soudce. Jeho jméno pochází etymologicky od kořene prav. Idol jeho nesl na svých prsou hada, symbol chytrosti, a v ruce držel bůh železný štít, který rozžhavený sloužil ke zkouškám ohně, které byly u starých Slovanů druhem tak zvaných „božích soudů”.

Původně byl tento bůh zobrazován jako stařec oděný dlouhým řasnatým rouchem, držící v ruce obětní nůž a mající kolem krku obtočené řetězy. Provemu byl zasvěcen posvátný háj, v jehož blízkosti se každého pondělí shromažďoval lid. Vstup do posvátného háje trestal se však smrtí: byl dovolen pouze ženám, které v páteční den přinášely bohu oběti.

Demonologie

Slovanská démonologie vychází z předpokladu, že celá příroda jest animisována a že „duchové” žijí ve všech přírodních úkazech, ve všech předmětech a že zapříčiňují všechny osudové a životní projevy. Tak vznikly bytosti vládnoucí horám, stromům, řekám, pramenům, bytosti řídící narození, smrt, pohlavní pudy, lásku, hněv, mstu a podobně. Zvláštní kategorii v tomto oboru tvoří duchové domácí, to jest duchové pozůstalí po předcích, kteří se vyznačovali neobyčejně blízkým vztahem ke svým potomkům a k celému jejich rodu.

Výrazy, označující démona, byly podle novodobého badání dva: div, praarijské slovo, příbuzné s indickým deva a iránským dev, značícího zloducha. Z tohoto slova vzniklo později div, diva nebo divý, výrazy, jimiž se tyto démonické bytosti označovaly. Druhý starý výraz tohoto druhu bylběs, jenž však neměl analogický význam se smyslem dnes užívaného slova, nýbrž znamenal démonickou bytost všeobecně, aneb božství vůbec.

Duše bývala zobrazována podobou ptačí, a u starých Slovanů nejvíce se připomíná jako symbol tohoto druhu holubice, slavík, krkavec nebo vlaštovka.

S vírou v nesmrtelnou duši a s její představou úzce souvisí i vznik víry v tak zvaný vampyrismus, čili upírství, silně zakořeněné v slovanském bájesloví.

gothic-1461462

Mimo to měl slovanský esoterismus zcela svůj vlastní názor na posmrtný život. Třebaže pochopení esoterního dualismu je nesporné,chyběla mu představa ráje a pekla. Pro staré Slovany neexistovalo ani peklo, ani nebe, a otázka posmrtné odměny nebo trestu nebyla vázána na prostředí, do něhož se duše po smrti dostala, aneb do oblastí, jimiž procházela.

Dědové byli v představě tohoto lidu typem ideálních hospodářů. Měli podobu stařečků, kteří brali na sebe mnohdy podoby zvířecí, zvláště hadí. V představě lidu rodinný děd jest první a základní podmínkou zdárného hospodářství a v mnoha místech vžila se představa, že v domě může být  blahobyt teprve tehdy, až zemře hlava rodiny a stane se „dědem”.

Jest pochopitelné, že k představám těchto bytostí vázal se celý magický rituál, jenž se v mnoha krajích zachoval až po naše dny. Tento rituál však na rozdíl od mnohých jiných, vztahujících se na duše zemřelých u jiných národů (Tibet), místo, aby duše odpuzoval, je přivolává, snaží se udržeti je v blízkosti operatéra a nakloniti si je.

Jiným typem slovanských démonů jsou rusalky a víly, z nichž první jsou ženské bytosti původu manistického, zvláště pak duše zemřelých dětí a svobodných dívek člověku nepříznivé, které si lid snažil získati a usmiřovati různými oběťmi. Víly bývají považovány za výtvor tradicí jihoslovanských, jichž původ je velmi starý, takže je nelze s jistotou zařaditi do kategorie démonů manistických nebo animisovaných zjevů přírodních.

Těmto stále mladým a krásným, z rosy a deště se rodícím, ženským démonům byly zasvěcovány ve slovanském dávnověku i některé rostliny, jako je mateřídouška, třemchava a rosan (dictanus albus). Víly mohou býti dobré i zlé. Bylo jim obětováno pod stromy a u pramenů.

Vedle těchto zjevů rozeznává slovanský folklor ještě celou řadu bytostí vílám velmi příbuzných. Jsou to bosorka, lesní žena, divá žena, večernice,polednice, bobovnice, ujemnice, jezinka, medulina, jedubaba, ježibaba, divý muž, hejkal, hejkadlo, zrut, ozrut, žithola, dzivozonka, bogunka, odmjanka,smjernica, vodník, povodnja devica a tak dále.

Typem bytostí osudových jest pak Režanica a Sudvěj. Démonů tohoto druhu má slovanské bájesloví velmi málo, neboť staří Slované neuznávali slepý osud, jak dosvědčuje i zpráva Prokopiova.

„Osudu neznají a vůbec neuznávají, že by měl nějakou moc nad člověkem. Jenom když se blíží smrt buď nemocí nebo válkou, slibují, uniknou-li, obětovati bohu za své zachránění a když vyváznou, obětují co přislíbili, jsouce přesvědčeni, že za svou záchranu děkují této oběti.”

Vedle již zmíněného hada-hospodáře zasvěcovali staří Slované svým bohům i různá zvířata. Niederle ve svých „Slovanských starožitnostech” píše o tomto předmětu následovně:

„O některých zvířatech víme, že byla zasvěcena jednotlivým bohům, na příklad kůň Svantovítovi a Radegastovi, kanec Radegastovi, kohout bohům slunečním Svarogu a Chordu. Také o býku se napovídá, že byl ctěn jako bůh, ale zprávy staré jsou jednak nesprávné, jednak málo spolehlivé.

Čarodějství – Slované

Pojednání o slovanském esoterismu nebylo by úplné, kdybychom se nezmínili o jeho nejnižším projevu, to jest čarodějství.

Funkci čaroděje obstarával nejdříve automaticky nejstarší člen rodiny, později stávali se čaroději z povolání mužové, kteří čarodějství teoreticky i prakticky ovládali.

Základem čarodějného umění bylo především tak zvané vidění, buď ve snu nebo ve stavu bdělém. V druhém případě vyvolávání vizionářských stavů dělo se buď zavedením orgiastického záchvatu, ať již transem, nebo prudkými pohyby stupňovanými až do extáze, nebo požitím opojných a narkotických prostředků.

Znalost drog, posistického i slovního rituálu a veškerých prostředků sloužících k vyvolávání divinace stála se vbrzku majetkem a bedlivě střeženým tajemstvím několika jedinců, kteří jí nabyli veliké vážnosti u lidu; kouzelník-šaman jest nejtypičtějším představitelem staroslovanského čarodějství.

Staří Slované v dobách pohanských nazývali tyto čaroděje nejčastěji volchvi množným číslem slova volchv, kteréžto slovo znamená člověka, jenž mluví v extázi. Vedle tohoto slova existovala celá řada odvozenin pro tentýž význam ze slov jakými jsou čára, bájiti, hádati, věděti nebo i vražditi, která se vztahují spíše již na specializované čaroděje.

Pozoruhodná a čistě slovanská čarodějnická pověra jest nauka o zlaté trávě, který prý zavedena do žíly v pravém zápěstí činí čaroděje schopna otevírati všechny zámky a nacházeti skryté poklady.

magician-1442642

Praktik, jichž původ není doložen, jest vedle toho celá řada. Saxo se zmiňuje o věštbě pomocí bílých a černých dřívek. Severní Rusové zabíjeli v oběť živé kury, když byli dříve hádali pomocí losů nebo kostek, jak s nimi má býti naloženo; jiná divinační technika bylo hádání nad kostmi mrtvých.

Kasta čarodějů žila původně u starých Slovanů v nejužším styku s kastou kněžskou, takže ještě ke konci doby pohanské nelze zjistiti plné rozlišení obou stavů. Třída čarodějů existovala jen v místech kulturních středisek s chrámy a idoly.

Vzhledem k tomu, že rozlišení mezi knězem a čarodějem bylo tak nesnadné, zdá se býti potvrzena domněnka, že staroslovanské pohanství bylo náboženstvím, jež aplikovalo své zásady přímo na praksi. Bylo to náboženství tedy po výtce magické.

Přímých zpráv o kněžském stavu u starých Slovanů zachovalo se velmi málo, ač jeho existence vyplývá samozřejmě z existence božišť a chrámů.

Jako mocná, třebas malá kasta, objevují se kněží u Slovanů polabských. Staré záznamy zvou je prostě sluhy chrámů a božských idolů. Jejich postavení bylo však vysoké a moc veliká.

 

Proč a kam odchazí duše dětí

 

angel-758415

Smrt je jen jedna zastávka naší duše na pouti k dokonalému životu, dokonalé duši. Pochopíme-li, čím život skutečně je, pak ztratí smrt svoji hrůzu. Realita našeho života pokračuje dál. Jak, určujeme my sami. Smrt neznamená ukončení naší životní cesty, ale že je bránou k cestě a  jejímu pokračování na jiné existenční rovině.

Smrt není zánik, ale proměna

„Vita mutatur, non tollitur“

Život nebude zničen, nýbrž přeměněn. Duše může procházet vícero pozemskými životy v různých časových úse­cích, v rozdílných lidských tělech.

V čem spočívá smysl toho, když zemře nemluvně?

Taková duše má možná ještě jen malou vinu k odpykáni. Třeba to ale také může znamenat, že nemluvně pomáhá matce, aby se zamyslela nad smrtí.

Není to ale  trest muset zemřít jako dítě anebo zemřít dokonce při porodu a vůbec se nedočkat života?

My lidé jsme zvykli na to, považovat náš pozemský život za ten život a často je nám zatěžko přijmout to, co nás nyní Duch Boží učí, co si máme uvědomit: Náš pravý, původní a nezničitelný život je naše duchovní existence.

Tato duchovní existence existovala před naší inkarnací a bude i po naší in­karnací stále existovat. Dítě, které smí po krátké zastávce v prostoru a čase jít, tedy život neztrácí, naopak ono jde tím více zpět do svého původního života, domů. Pro tuto duši se můžeme s útěchou radovat.

Již inkarnace sama o sobě znamená odpykání viny. (Tím, že dítě nemá čas se v pozemském životě znovu zatížit, je duši krátkou inkarnací odebrán díl nebo zbytek duševního provi­nění, které ještě předtím nesla).

Ví, že další shledání se sférami, odkud sestupuje, bude možné jen tehdy, překoná-li tam dole správně zkoušky, které si na sebe vzala.

Pozemské narození je smrtí ze stanoviska duchovního světa a smrt je vzkříšením k životu na druhém břehu. Střídání těchto dvou stavů je nutné k vývoji duše a každý z nich je důsledkem a vysvětlením druhého.

Když zemře dítě, nebude duchovně vyvinutý člověk proto držet smutek, i kdyby to bylo vlastní dítě, nýbrž bude se spolu s duší dítěte radovat nad touto velkou milostí.

Modlete se k Pánu, aby daroval duši sílu k poznání, nikdy se však nemodlete přímo k duši, neboť zde je nebezpečí, že ji na sebe upoutáme. Duši máme vždy odevzdat do požehnání Božího.

images (55)

Uvědomme si jednou, kdo je „můj muž, žena, moje dítě“! Nikdo s nich nejsou mým vlastnictvím. Jsou samostatnými duchovními bytostmi, duše, které šly na pozemské pouti kousek cesty se mnou. Spojuje nás karmický (osudový) svazek a proto máme také vůči ním jednat podle přikázání lásky, které je nám pro všechny naše bližní přikázáno.

Když naše společné putování skončí a oni odejdou z po­zemského života, nemáme právo je zadržovat. Nýbrž nechat je volně jít a nevázat je na sebe nepřiměřenými vlastnickými nároky – to je pravá, nezištná láska! Myšlenka úcty k ním ­ta tím nebude ukrácena.

Nejhorší jsou myšlenky typu, proč se mě snažíš opustit? Proč si mi to udělal, vrať se mi, neodcházej! Jsou to sobecké myšlenky. Ale bolest je velká a musí přebolet. 

Po pohřbu má duše už naplánováno jít dál… dál za světlem aby se mohla časem znovu vrátit do nového života, který si naplánuje, ať už tady na naší planetě nebo na uplně jiné, kde se setká s bytostmi, se kterými se setkat má, a nebo se na čas vrátí jako náš průvodce, náš ochránce, anděl atd…  

Jeho obraz, její energie.. ať i na dále zůstává v našich srdcích a vzpomínkách…. Ale nechme ji jít. Nechme jít tuto duši a popřejme jí lásku a poděkujme a pociťujme vděčnost za každou zkušenost prožitou v její blízkosti ať už byla dobrá či špatná (až budeme taky tam doma, tak poznáme, že nic není špatné ani dobré, že to tak mělo být). Popřejme ji, ať se jí po cestě domů dobře kráčí…

Reinkarnace

Reinkarnace je přesvědčením, že duše po smrti opouští fyzické tělo a po nějaké chvíli strávené ve spirituálním světě poté znovu vstoupí do dalšího těla. Slovo “reinkarnace” je latinského původu a znamená opětovné vtělení. Někteří lidé se vrací zpět kvůli zlepšení svojí karmy, jiní čistě z účelu rozvoje svojí duše a někteří, aby mohli pomáhat rozvoji druhých.

Karma je přesvědčení, že neexistuje nezasloužené štěstí ani nezasloužená bída. Každý člověk sám určuje svůj osud do posledního detailu. Pokud tedy konal dobré skutky, zákonitě se narodí do “dobrého” těla, pokud špatné, do špatného těla.

images (59)

Nesmrtelná duše. Už Platon učil, že nesmrtelná duše bere na sebe tělo jako trest za hřích, který spáchala. Duše tedy musí opustit ideální svět a jít do světa materiálního. To, že se na světě objevuje několikrát v různém těle, je součástí procesu očišťování se od hříchu. Víra v nesmrtelnou duši je i dnes všeobecně rozšířená. Pod vlivem helenismu přešla po smrti v apoštolů i do křesťanské teologie.

images (87)

Svědectví minulých životů. Někteří lidé považují určité psychologické jevy za důkaz předešlých životů. Velkou popularitu si v tomto směru získaly knihy lékaře Raymonda A. Moodyho Život po životě a Život před životem.

Koncept vědomí, který se dokáže oddělit od těla, už je reálnější představou. Příkladem může být klinická smrt, mimotělní zážitky, astrální projekce anebo právě reinkarnace.

Reinkarnace je něco, co nemůže být objektivně změřeno jako třeba chemická reakce, takže se jedná de facto o nedokazatelný princip. I tak zde můžeme předložit  mnoho existujících důkazů.

Mateřská znaménka

Dle výzkumu se současná mateřská znaménka nacházela na místech, kde došlo v předchozím životě k vážnému či smrtelnému zranění anebo na místě nějaké vrozené vady.

U 43 ze 49 případů (ty, které měly i lékařskou dokumentaci) se potvrdilo spojení mateřského znaménka se zraněním.

Fobie způsobené traumaty z minulých životů

Dr. Stevenson se o tyto fobie velmi zajímal. Většinou se pojí se smrtí v minulém životě. Tuto asociaci potvrdil v 36% ze 387 případů. Tyto fobie se často ukázaly ve velmi brzkém věku, ještě předtím, než si děti byly schopné vzpomenout na minulý život. Uvádí příklad jedné holčičky ze Srí Lanky, která jako miminko nesnášela koupání. 3 dospělí ji museli držet, aby ji vykoupali. V 6 měsících se pak začal projevovat strach z autobusů. Když holčička vyrostla a byla schopná si vzpomenout na svůj minulý život, uvedla, že když šla po úzké cestě kolem zatopeného pole, jel proti ní autobus. Aby se mu vyhnula, chtěla ustoupit, ale upadla a utopila se.

Uznání vědecké komunity                                         Dr. Ian Stevenson, Ph.D., bývalý profesor psychiatrie na univerzitě ve Virginii, strávil 40 let výzkumem dětských příběhů o reinkarnaci. Vyšetřil přes 3000 nezávislých vzpomínek na minulé životy. Mezi nimi bylo tolik věrohodných příběhů, že neměl potřebu studovat je všechny, aby uvěřil.

Sesbíral 20 nejzajímavějších příběhů a publikoval je v knize Twenty Cases Suggestive of Reincarnation. American Journal of Psychiatry tuto knihu zhodnotil jako dostatečně detailní a důvěryhodnou, aby reinkarnace vysvětlila jejich příběhy.

Kniha měly pozitivní recenze i ze strany Journal of Nervous and Mental Disease a  International Journal of Comparative Sociology.

duse_opousti_telo

Carol Bowmanová je mezinárodně známá autorka, lektorka, terapeutka a průkopník ve výzkumu reinkarnace. Její knihy, Children’s Past Lives (Bantam, 1997) a Return from Heaven (HarperCollins, 2001) byly publikovány po celém světě. Carol praktikovala regresní terapii s minulými životy více než dvě desetiletí. Je absolventem Simmons College v Bostonu a držitelem „M.S. in Counseling“ na Villanova University (postgraduální profesionální titul pro praxi poradce nebo psychologa).

Autorka se specializuje právě na případy spontánních vzpomínek dětí. Dalo by se říci, že její velkou předností je právě pohled ženy-matky, která toto sama zažila se svými dětmi…

Carol Bowmanová vysvětluje proč je důležité chápat dětské vzpomínky z minulých životů

  • Dětská přirozeně, spontánně vyvolaná paměť poskytuje nejlepší důkazy co momentálně pro převtělování duše máme.
  • Rodiče (a prarodiče) malých dětí, kteří jsou předem obeznámeni s příznaky mohou rozpoznat vzpomínky, když se pak dějí u jejich vlastních dětí.
  • Každopádně každý „vědoucí“, ať už je rodič, nebo ne, bude vidět děti jinak — jako zkušené duše, které k nám přicházejí z nějakého důvodu. Jinak bude vnímat i sebe a smysl života…

Církvi se za 2000 let podařilo většinu lidstva ukolébat v nevědomosti o tomto základním kosmickém zákonu… potlačit informace, které už dříve lidstvo k dispozici mělo…

Mnoho dětí si pamatuje své minulé životy spontánně, bez hypnózy nebo dotazování. Některé už zhruba od 2 let a často ještě v plenkách vybreptnou např.: „Pamatuji si, když jsem zemřel předtím…“ nebo „Moje další maminka měla  tmavé vlasy…„. Malinkaté děti často popisují detaily, které se prostě nemohly naučit v tomto životě. Některé si pamatují úžasně detailní osobní údaje o příbuzných, kteří zemřeli před tím, než se dotyčné děti narodily!

Teprve nedávno se na tzv. Západě začaly dětské vzpomínky z minulých životů zkoumat a dokumentovat.

Tyto vzpomínky jsou v mnoha jiných kulturách bez problému přijímány. Nyní máme konečně k dispozici na sobě nezávislé důkazy z mnoha zdrojů a víme s jistotou, že tyto vzpomínky jsou zcela přirozené pro malé děti ve všech zemích svěmožné.Tyto vzpomínky se mohou vybavit kdykoliv, jakémukoli velmi malému dítěti — ale rodiče si toho často ani nevšimnou — protože nevědí, že je to vůbec možné.

Carol Bowman, kniha Return from Heaven: Dobře doložené případy reinkarnace v rámci jedné rodiny
Carol Bowman, kniha Return from Heaven: Dobře doložené případy reinkarnace v rámci jedné rodiny

Kniha Return from Heaven (Návrat z nebe) rozšiřuje výzkum na speciální případy reinkarnace v rámci jedné rodiny.

Většina lidí netuší, že je to vůbec možné, natož tak běžné jak to opravdu je. Tato kniha změní vaše vnímání. Je to živá kniha s opravdovými příběhy velmi malých dětí, které si pamatují život nedávno zesnulých příbuzných.