Sv. Jak Křtitel patří k nejuctívanějším křesťanským světcům a svatojánská noc, předcházející svátku jeho  narození, je odedávna považovaná za čas plný tajemství
a zázraků.

Svatojánská noc byla vždy považována za magickou. Po celé generace se v tuto noc chodilo na sběr bylinek do léčivých nebo kouzelných lektvarů. Všichni toužili nalézt alespoň jednou pověstný kouzelný květ kapradí. Poblíž vesnic se zapalovaly ohně.

Důvod nebyl jen v tom, že svátek slavil jeden z nejvýznamnějších křesťanských světců, ale vrcholilo zároveň období letního slunovratu a tyto dny, významné v život našich pohanských předků, doprovázelo vždy mnoho magických obřadů.

Kdo byl Jan Křtitel – Jan se narodil pouhých šest měsíců před narozením Ježíše, jeho otcem byl jeruzalémský kněz Zachariáš a matkou Alžběta, příbuzná Panny Marie. Po dovršení 30 let se stal poustevníkem, žil na poušti u Mrtvého moře. Pak odešel k řece Jordán, kde se brzy stal známým o oblíbeným kazatelem.

Předpovídal příchod Krista a řadu svých posluchačů přesvědčil, aby se dali pokřtít vodou z řeky a tím se očistili od všech hříchů. K Jordánu přišel i Ježíš a Jan ho také pokřtil. Touto významnou událostí začala podle Bible Ježíšova činnost jako vyvoleného Božího syna.

V pátek, dne 24. června nám začíná jedna z nejmagičtějších a nejkrásnějších nocí, v níž ožívají nadpřirozené síly a otevírají se poklady matky přírody. Země nám otevře mystickou bránu mezi dvěma světy. Svatojánská noc navazuje na oslavy letního Slunovratu, který nastal v úterý, dne 21. června 35 minut po půlnoci s přechodem Slunce do vodního znamení Raka.

Alchymie sjednocuje moc živlů ohně, vody, země a vzduchu, aby navodila rovnováhu mezi dnem a nocí, mezi Měsícem a Sluncem ve vědomém procesu. Věřilo se že kdo tajně na louce natrhá čarovné kvítí a uvije věneček, najde svou osudovou lásku a zamiluje se.

Letní slunovrat
V předkřesťanských dobách byl slunovrat svátkem nastávajícího léta. Lidé věřili, že slunce obracející se na své pouti oblohou ztrácí na chvilku moc nad magickými silami země. Ty se dostávají na povrch a mohou ovlivnit kouzelnou moc rostlin či otvírat poklady.

Komu se podařilo najít kvetoucí kapradí, mohl se stát neviditelným, rozuměl řeči zvířat a hlavně mohl nacházet ukryté poklady a měl už navždy štěstí. Kdo se však vydal hledat takový květ, musel zachovávat řadu tajných magických rad, nesměl se leknout démonů a různých strašidel. Pod vlivem křesťanství se časem z démonů stali čerti, ale jinak zůstala víra v hledání tajemna nezměněná.

Svatojánská noc
Prastaré obyčeje měly velmi tuhý život. Církvi se nepodařilo je vytlačit ani ustavením svátku sv. Jan křtitele. Lidé si obojí spojili, a tak postupem času legenda o křesťanském mučedníkovi prolnula se starodávnými pověrami. Bylinám, natrhaným v předvečer svátku nebo časně ráno, se začalo říkat svatojánské koření. Přidávaly se do směsi, které se podávaly jako lék proti nemocem nebo se z nich vyráběly kouzelné nápoje, používané v lidové magii.
Dívky si dávaly uvité věnečky z devatera bylin na noc pod hlavu, ráno je hodily do vody a věřily, že jim Jan Křtitel ukáže tvář jejich budoucího ženicha.

Svatojánské ohně
Velmi rozšířené je pálené ohňů v období letního slunovratu, původní ochranné a magické vlastnosti ohně byly postupně zapomenuty a z pálení velkých hranic se stala zábava hlavně pro mládež – vysoké plameny byly zejména pro chlapce výzvou k odvážným skokům přes oheň. Ohořelé kousky dřeva z hranice pak měly podle staré pověsti velký vliv na prosperitu hospodářství a na plodnost dobytka.

Lidové léčitelství
Některé metody léčitelství byly všeobecně známé, jiné, hlavně zaříkávání a podávání speciálních bylin, znala jen hrstka vyvolených. Zaříkávačky byly většinou ženy a aby měly úspěch při léčení, musely se řídit mnoha pravidly. Například platilo, že si nikdy samy neřekly o odměnu a spokojily se s tím, co od pacienta dostaly. Při pronášení magických formulí se nesměly ani jednou splést, protože pak by nemoc mohla přeskočit na ně samotné. Kdyby své umění někomu prozradily, samy by přišly o schopnost léčit. Proto své znalosti předávaly až na smrtelném loži.
Mnohé zaříkávačky byly zároveň zkušené bylinářky, i když používaly poněkud absurdní pomůcky, jako např. mrtvou myš, kamínky, žížaly atd. Vyznaly se v léčebných vlastnostech rostlin a věděly, kdy je mají trhat.
A právě svatojánská noc byla pro sběr bylin jedním z nejdůležitějších termínů.

Zdroj: České zvyky a obyčeje, A. Vondrušková, K. Skopová, Albatros Praha, 2004  

Letnice (Seslání Svatého Ducha, Svatodušní svátky)

Přestože Vánoce a Velikonoce si připomíná a slaví každý člověk, tradice smažení vaječiny o svatodušních svátcích zůstala pouze na venkově. Zatímco totiž Rychlé šípy o svatodušním pondělí teprve odjížděly z výpravy domů, lidé dnes už málem zapomněli, že v ten den bývalo kdysi volno podobně jako na Velikonoce.

Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů (Šavu’ot). Teologicky se tento svátek vztahuje v židovství k předání zákona na Sinaji.

V křesťanství se připomíná seslání Ducha svatého na apoštoly po Ježíšově zmrtvýchvstání.

Datum Letnic se přizpůsobil Velikonocům už ve IV století. Letnice se tedy slaví 50 dní po velikonocích v neděli a v pondělí (podle židovské tradice se Šavu’ot slaví v Izraeli pouze jeden den, ale v diaspoře dva dny). Latinský název Letnic je Pentecostec, to znamená padesátý den velikonoční slavnosti.

Kostely a budovy se zdobí zelenými větvičkami (v sobotu večer) aby se na nich mohl usídlit Duch Svatý. K tomuto účelu se používá především bříza, lípa a buk. Někde se svěcené větvičky z kostelů donášejí domů, kde se dávají za obrázky svatých a mají složit jako ochrana před bleskem. Metlami z březového proutí se pak v dávnějších dobách vyháněli zlí duchové z lidí i zvířat.

Oltáře v kostelích bývají bohatě vyzdobeny i růžemi, které v tomto období rozkvétají.

Liturgickou barvou je červená na památku ohnivých jazyků, v jejichž podobě svatý Duch sestoupil.

Ve staročeských městech byly letnice spojeny původně německým zvykem – „střílení ku ptáku“. Na dlouhé dřevěné bidlo se připevnil pták (v pozdějších dobách ho nahradila dřevěná atrapa) a konaly se závody v jeho sestřelení. Na Šumavě se provozovalo tzv. „zpěv vodního ptáka“ – chlapci označili jednoho mezi sebou za vodního ptáka a pak chodili po vesnici, zpívali, vtipkovali a dostávali výslužku.

Už od středověku byly Letnice spojovány i s veselou zábavou, hostinami, hodokvasem, zpěvem a tanci.

Na Slovácku se o Letnicích pořádají jízdy králů.

Často se v přírodě zejména na Severní Moravě smaží „svatodušní“ vaječina.

Místy se čistí studánky.

Vaječina slouží také k tomu, aby se u ohně při půllitru piva setkali i ti, kteří na to po celý rok neměli čas. „Na vaječinu se tady snažím vždy být se svými  přáteli, i kdyby padaly trakaře.

A už se na Všechny dnes moc Těším.

Krásný den Všem
Vaše Světlana

Proč Mácha nejspíš nevymyslel svátek lásky?

Jenže květen je také měsíc, kdy se příroda po zimě probouzí k aktivnímu životu. A když svítí slunce, vyrážejí v den státního svátku zamilovaní ven, aby se políbili pod rozkvetlou třešní, jak praví tradice. Je to proto, aby žena neuschla, případně aby byla krásná po celý následující rok. 

Tato tradice má svůj původ možná ve starověkém Římě, kdy se v den, který připadá na 1. května, připomínala bohyně jara Flóra.

Keltové slavili v ten den Baltaine, tedy svátek plodnosti.V předvečer tohoto svátku se uhasily všechny ohně a během noci se znovu zapalovaly, význam rituálu měl být přitom především očistný. Beltaine se však slavil především jako svátek plodnosti a podobně jako u jeho germánské obdoby – svátku bohyně Walpurgis, takzvané Walpuržiny noci – se na tuto jednu noc uvolňovala pravidla a mravy. 

Obdobný je i germánský svátek bohyně Walpurgis. 

A tak i Karel Hynek Mácha, jehož socha dnes stojí třeba na pražském Petříně, kde se každý rok scházejí zamilované páry z celého města, vycházel při psaní z existujících tradic. 1. květen jako svátek lásky existoval zřejmě už před vydáním Máje. 

Jisté je, že je to svátek těšící se všeobecné oblibě.

Stavění májky

Stavění májky

Hezké tradice je třeba ctít. Sluneční paprsky probudily z letargie naše hormony, přišla doba aktivity, zábavy a lásky. Pojďme si proto připomenout májové tradice.

Ve středověku se v tuto dobu držela stráž s mečem. Mladí muži byli zasvěcováni nejen do umění zacházet s mečem, ale i do mystérií a tajemství plození a života. Není bez zajímavosti, že se tyto zvyky konaly v době, kdy příroda ukazuje bujně na odiv plodivou sílu.

Dodnes se konají májové slavnosti, při nichž hraje hlavní roli májka, ale i májový král či královna. Někde se místo královny setkáváme s májovou hraběnkou či májovou nevěstou. Májovou paní můžeme ztotožnit s Florou.

Na Šumavě býval s Letnicemi spojen starý zvyk, že chlapci posadili děvčata do vozíků a běželi s nimi o závod k májce. Někde se konaly „májové půjčky“ či „dražby“ děvčat chlapcům. Vydražená dvojice spolu musela zůstat rok, což často končilo svatbou.

V takzvaných „májových táborech“ se za starých časů konaly svatební běhy, běhy o nevěstu a označoval se tak odchod novomanželů do nového domova.

Probodávání, nabodávání a střílení

V tuto roční dobu se také konávaly „dívčí tance“, při nichž děvčata tančila se slaměným „starcem“, jehož probodla holí a během tance roztrhala. To, že starce trhala výhradně děvčata, svědčí o skrytém sexuálním pozadí.

Především se však v tuto roční dobu konaly slavnosti s věnci a kroužky. Účastníci projížděli okolo na koni a pokoušeli se v trysku zavěšený věnec napíchnout na hůl nebo šavli. O Letnicích se také hodně střílelo a konaly se střelecké slavnosti. Určitě už tušíte, že i nabodávání kroužků a střílení má sexuální podtext.

Ze sexuálního hlediska je symbolika májky zřejmá. V našich krajích je dosvědčena z 13. století. Z roku 1637 pochází nařízení, které se snažilo májku jako „věc nestydatou a nekřesťanskou“ zakázat.

Většinou směli májku chystat jen svobodní mládenci. Porazili v lese smrk a zbavili ho až do špičky kůry. Zatím ve vesnici upletly dívky na vdávání věnec a ozdobily jej květy. Chlapci přinesli kmen do vsi a pod jeho vrchol pověsili věnec, nakonec byl kmen vztyčen a mládež okolo něj tančila.

Zelený vršek symbolizoval život, který vzejde ze spojení obou pohlaví. V Bavorsku je znám „stužkový tanec“, při němž se dívky a chlapci drží stužky přivázané k věnci. Při každé otáčce se k sobě přibližují blíž a blíž.

Vysoký smrkový máj, kterému lidé říkali král, vyrostl 1. května na každém náměstí či návsi, a dříve býval chloubou celého města. Zdobily ho barevné fábory a bývalo chlapskou ctí krále hlídat ve dne v noci.

Často se ho muži ze sousední vesnice snažili porazit a odnést si ozdobený vršek s věnečkem. To byla pro místní velká potupa. Připravilo je to koncem měsíce o veselou zábavu spojenou s kácením máje a dražbou věnečku.

Dnes se kradou máje jen výjimečně a také tance nebo lidové jarmarky, které se pod nimi pořádají, mívají jiný charakter než dřív. Většinou jsou spojené s ukázkami řemesel, ochutnávkou vín a vystoupením folklorních souborů.

Králové se však nestavěli jen na návsích. Každá svobodná dívka našla 1. května od svého ctitele před oknem opentlenou májku. Podle starých obyčejů se májky stavěly pouze pannám.

Stejnou vzácností se stala i tradice „věnečků“. Dívky obcházely sousedy a vybíraly peníze do dřevěného talíře na taneční zábavu. Věneček dnes bývá spíš lidovou veselicí, která není vyhrazena jen svobodným.

Krásným zvykem, který téměř vymizel, jsou tzv. Královničky. Jejich smysl spočívá v symbolickém zasvěcení neposkvrněných dívek čisté jarní přírodě. Dívky se ozdobí čerstvě natrhanými květinami, zvolí ze středu tu nejkrásnější za královnu, zvoní na dveře a prosí o dobroty, které si pak rozdělí na louce.

Dnes už jen málokdo věří, že panenská čistota dívek či přírody v sobě skrývá tak čarovnou moc, že je schopná zajistit bohatou úrodu. Přesto však na silné moci jara něco je a je hezké zastavit se v hektickém shonu a pobavit se na lidových slavnostech.

Pálení čarodějnic

Jedná se o velmi starý a dodnes živý lidový zvyk a zvláštní svátek. Tuto noc se lidé scházejí u zapálených ohňů a slaví příchod jara. Na některých místech se staví májka.

Mimo lidové zvyky se také jedná o druhý největší Satanský svátek. Na tuto noc připadala největší sabat Satanských kultů.

Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějniceslétají na čarodějnický sabat, a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. Lidé také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých jsou ukryty poklady. Hlavním smyslem tohoto starého lidového zvyku byla pravděpodobně oslava plodnosti.

Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, které jim umožnily létat na košťatech. Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla.

Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci podle čarodějnického zvyku – pozpátku! Hostina byla bohatá. Nesměl chybět ani kotel plný žab, hadů a podobné havěti. Na čestném místě byly vystaveny všechny možné jedy.

Na ochranu před čarodějnicemi (původně před zlými duchy a démony obecně, čarodějnice jsou až výsledkem inkvizičních procesů) se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Postupem času se z těchto ohňů stávalo „pálení čarodějnic“.

Muži v tento den staví velké hranice. Dívky ze starých hadrů dělají čarodějnice, připevněné ke koštěti a společně je zdobí dlouhým věncem z pampelišek. Večer se zapálí hranice i s čarodějnicí. Chlapci zapalují košťata, vyhazují je do výše, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech, či aby je takto srazili k zemi. Děvčata přeskakují ohniště. Společně se pak všichni radují.

Aby se lidé před čarodějnicemi ochránili, museli mít u sebe květ z kapradí, svěcenou křídu, hostii a další křesťanské předměty, chránící před zlem.

V hlubokých lesích například v tomto čase rozkvétá zlaté kapradí, které nálezci propůjčuje schopnost jasnozření a aby to nebylo málo, dokáže otevírat cesty k pokladům. Na keltskou tradici svátku Beltine – oheň – pak navazuje i zvyk pálení ohňů. V předvečer ohňových slavností totiž obcházela mládež jedno hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit devět druhů dřeva a nikdy nesměl chybět jalovec.

Hranici s panákem, znázorňujícím čarodějnici, zapaloval vždy muž, který se ve vsi oženil jako poslední. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem ní zaplát sedm ohňů. Po zapálení hranice začalo všeobecné veselí, zapalovala se košťata a běhalo se s nimi kolem hranice.
Svatá Valpruga se narodila v Sussexu kolem roku 780 n. l. a v německé lidové tradici je považována za ochránkyni před čarami a kouzly. Jméno Valpruga je vlastně staré pojmenování Matky Země i staročeský výraz pro čarodějnici. 

Lidové zvyky

Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti. V Německu se čarodějnice slétávají na čarodějnický sabat do Brockenu.

Vynášení Morany

V některých krajích se místo pálení čarodejnic upaluje Morana – pohanská bohyně smrti. Uctívali ji staří Slované a Baltové. Je zosobněna zimou, na jaře končí její vláda, proto se topí nebo bije. Není možné ji však považovat za čistě bohyni smrti nebo za nějakou ohyzdnou stařenu. Je prý velmi krásná. Tradičním rituálem praktikovaným i dnes je vynášení Morany a její upálení nebo utopení. Nejčastěji se Morana hází z mostu nebo ze skály.

Podobný svátek se slaví v mnoha jiných evropských zemích (Slovensko, Skotsko, Irsko,Wales, Švédsko, Finsko, Polsko, Německo). Různé země označují tento svátek různými jmény.

V Česku svátku nadchází První máj, svátek zamilovaných.

Stavění májky

Májky byly oslavou života. Na některých místech Česka se vedle pálení čarodějnic dodnes udržela tradice staročeského stavění a kácení máje. Před koncem dubna se svobodní mládenci vydali hledat břízky, které ozdobili barevnými fábory a v noci na 1. května je postavili u domů svobodných dívek. Společná velká máj se stavěla na návsi. Druhý den se pod ní uspořádal veselý průvod s hudbou, někdy i s tancem. Lidé tak vítali příchod jara a nový život.

Přibližně před 3500 lety dali Židé tomuto svátku zcela nový význam svým svátkem Pesach (uchránění, ušetření), ten je oslavou vyvedení a osvobození židovského národa z egyptského otroctví. Před dvěma tisíci lety pak Velikonoce dostaly současný význam Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Svátek Velikonoc je oslavou vzkříšeného Krista, jde o nejdůležitější křesťanský svátek.

Zpráva poutnice Etherie z 5. století uvádí, že se v Jeruzalémě v ten den za časného odpoledne shromažďovali křesťané na Olivové hoře a po bohoslužbě šli s palmovými či olivovými ratolestmi v rukou do Jeruzaléma. Brzy se tento obřad s průvodem rozšířil nejprve v křesťanských církvích Východu.

Na Západě v Gálii a v Hispánii už v 6. století existoval název Květná neděle. Průvod s ratolestmi však nebyl ještě znám. Svěcení a užívání ratolestí je v západní církvi doloženo až v 8. století. Brzy nato se v severněji položených zemích začaly používat místo palmových ratolestí jakékoliv vyrašené větvičky. Největší oblibu si získaly rozkvetlé ratolesti vrby jívy.

Květná neděle (latinsky Dominica in palmis , Palmare nebo též Pašijová neděle latinsky De passione Domini) je označení pro šestou a zároveň poslední neděli postní. Připomíná jednak slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma a zároveň se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista tzv. Pašije (utrpení – latinsky Passio). Název svátku je odvozen od květů, jimiž bývají kostely vyzdobeny a které mají připomínat palmové větve, jimiž lid vítal Ježíše. V našich zemích se k tomuto účelu užívá tzv. kočiček, tedy vrbových větviček s částečně rozvitými pupeny. Začátek bohoslužeb o Květné neděli je nesen v duchu slavného vjezdu Ježíše do Jeruzaléma. Průvod s ratolestmi je podle Římského ritu a daných okolností možno uskutečnit z místa mimo kostel. Za zpěvu se věřící ubírají do kostela. Při bohoslužbě slova v kostele se předčítá, nebo zpívá zpráva o umučení Ježíše Krista tzv. Pašije. Liturgická barva je červená.  

Dny tohoto týdne mají i své jméno – Modré pondělí,  žluté úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota. Boží hod velikonoční. Další týden začíná Červeným pondělím a končí Bílou nedělí.

• Květná neděle je připomínka Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma
• Modré pondělí je nenáboženský tradiční název
• Žluté úterý je nenáboženský tradiční název
• Sazometná (škaredá) středa je lidová připomínka Popeleční středy (nenáboženská tradice)
• Zelený čtvrtek je památka poslední večeře Ježíše
• Velký pátek je den umučení Ježíše
• Bílá sobota je dnem jeho pohřbení, v noci na neděli pak vstal Ježíš z mrtvých
• Boží hod velikonoční (Velikonoční neděle) je dnem vzkříšení
• Na Červené pondělí je tradiční pomlázka (nenáboženská tradice)
• Bílá neděle je druhá neděle velikonoční, nově pokřtění toho dne nosili bílé roucho

Shoda katolických Velikonoc a židovského Pesachu

Dle staré křesťanské tradice nemají připadnout křesťanské Velikonoce na týž den jako židovský svátek Pesach. To bylo možné dodržet v juliánském kalendáři a proto se nikdy nesejdou kalendářní data pravoslavných Velikonoc a židovského Pesachu. V gregoriánském kalendáři toto již nebylo možné dodržet a proto ve výjimečných případech dojde ke shodě kalendářních dat. 

U židů začíná nový den po západu Slunce, proto ve skutečnosti začíná Pesach o den dříve (večer) .

Zvyky a tradice

S velikonocemi je spojeno velké množství tradic a zvyků, z nichž některé mají své kořeny až v dobách pohanských. Ve městech se v dnešní době dodržují už méně, avšak na vesnicích a v regionech se silnými folklórními tradicemi, například na Moravě, jsou stále velmi živé.

Mezi tradiční zvyky spojené se svatým týdnem patří „odlet zvonů do Říma“ – v tomto týdnu na Zelený čtvrtek se zvony rozezní naposledy a umlknou až do velikonoční neděle.

Velikonoce se v České republice slaví dva dny – v neděli (velikonoční Boží hod) a pondělí. Velikonoční neděle se nese ve znamení radosti a veselí nad zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. V kostelech se konají slavnostní bohoslužby, světí se velikonoční pokrmy (beránek, mazanec, vejce, chleba a víno) a doma se hoduje. Nechybí maso, zejména sekané v kombinaci s vejci či různé masové nádivky a směsi. Nejčastěji se konzumuje jehněčí.

Velikonoční pondělí je den, ke kterému už se neváže žádná speciální křesťanská oslava a patří spíše lidovým zvykům. Je dnem veselí a zábavy, kdy chlapci chodí šlehat dívky pomlázkou, aby byly po celý rok zdravé a veselé. 

Pomlázka, to jsou vlastně spletené mladé vrbové proutky ozdobené mašlemi. Za odměnu dostávají chlapci od děvčat malovaná vajíčka, nazývaná kraslice. Co kraj, to jiné ornamenty. Dnes nebývají při pomlázce výjimkou ani vajíčka čokoládová. V České republice jsou kraslice spolu s pomlázkou a velikonočním beránkem hlavními symboly Velikonoc.

Nejkrásnější den v roce se blíží

Zdobení vánočního stromku byste neměli brát na lehkou váhu, protože právě na Štědrý den je vesmír velmi citlivý a vy můžete svou domácnost vyslat na další rok novým směrem.

Zdobení stromů pochází ještě z dob pohanských magií a kouzel souvisejících s kultem Slunce, jeho matky Asratry (Ašeryú) a kultem zelených stromů. Slavily se „svaté noci“ zasvěcené slunečnímu božstvu, při nichž nechyběl ani tanec pod stromy, jež byly ozdobeny ovocem, sladkostmi a světly.

Dalším známým faktem je, že jedličku uctívali již staří Římané, pro něž byla symbolem Saturnálií – slavností slunovratu. Při keltských oslavách byly stromy symboly života, světla na nich symboly Slunce a mimoto staří Keltové věřili, že větvičky chvojí přinášejí štěstí, zdraví a úspěch.

Stromky by se měli zdobit hlavně zavěšenými hořícími svíčkami. Ty podle  tradice představuji přání, která si lidé přejí do dalšího roku.

Rozhodně byste neměli zapomenout na stromek pověsit malé zvonečky nebo rolničky. Ty totiž svým zvukem přivolávají dobré duchy z okolí, kteří pak budou stát na vaší straně.

Ozdobte stromek i dekoracemi, které připomínají Měsíc, Slunce a hvězdy. Tato trojice představuje naději, nový život a také propojí vaši duši s celým vesmírem, harmonizuje ji a dodá potřebný klid.

V podstatě ale není důležité jaké ozdoby a kolik jich na stromečku je, mnohem důležitější aby se lidé u stromečku sešli. Stromeček se zásadně zdobí v noci z 23. prosince, nebo na Štědrý den – zdobení v jiné dny podle pověry přináší smůlu.

Vánočka a cukroví.

Vánočky bývaly již ve středověku součástí mzdy, která se vyplácela v při ukončení služby, k níž docházelo tradičně právě na Vánoce. Zvyk péct vánoční cukroví pochází z ještě starších, pohanských dob. Tenkrát se ovšem nejedlo, ale rozvěšovalo jako amulety po domě, stájích i sadech na ochranu proti silám temnot a také se rozdávalo jako dárek.

Jmelí – něco zeleného.

Tradice „něčeho zeleného“ nejspíše jako příslibu budoucího, byť zatím vzdáleného jara, ovšem přežívá víc jak dva tisíce let. Jako první s ní zřejmě začali Keltové, kteří zdobili své příbytky zeleným jmelím na ochranu proti nečistým silám. Věšívali ho nad dveře a nejúčinnější bývalo to, které na podzim z dubu odsekl druid zlatým srpem. Bílé kuličky jmelí jsou lepkavé, přisuzuje se mu také moc udržet svazek mezi dvěma lidmi opačného pohlaví. Proto je zvykem se pod ním políbit.

Věštění z olova litého do vody.

Je původně keltský zvyk. Pokud zapojíte fantasii, dá se u lití olova zažít spousta rodinné zábavy, ale zároveň lze tento zvyk použít i k „vážnému“ věštění. 

V takovém případě si svůj odlitek musí každý zhotovit sám a při jeho tavení a lití myslet na svá přání či trápení a položit jasně formulovanou otázku. Pro větší množství otázek si můžeme vytvořit více odlitků. Odlité tvary samozřejmě nejsou zřetelné, takže při jejich výkladu je třeba zapojit imaginaci, dokonce je možné jejich poznávání pojmout jako meditaci.

Přivolání bohatství.

Když zapalíte první svíci o štědrém večeru, na stole,  nebo na stromku, chyťte ji opatrně do dlaní a pošeptejte plameni své přání. Postupně svíci předejte všem členům domácnosti a každý pošeptá, co si přeje nejvíce. Nezapomeňte do přání vložit silnou myšlenku, bez ní jsou to jen slova. Nezapomeňte, že ani u tohoto rituálu nesmíte porušovat svobodnou vůli ostatních a tahat je do svýh přání.
Svíci pak nechejte hořet, dokud nedohoří úplně. Přání se splní do dalších Vánoc.

Všem přejí krásné a klidné vánoce. V novém roce pohodu, klid, štěstí a hlavně zdraví.

Vaše Světlana