Sv. Jak Křtitel patří k nejuctívanějším křesťanským světcům a svatojánská noc, předcházející svátku jeho narození, je odedávna považovaná za čas plný tajemství
a zázraků.
Svatojánská noc byla vždy považována za magickou. Po celé generace se v tuto noc chodilo na sběr bylinek do léčivých nebo kouzelných lektvarů. Všichni toužili nalézt alespoň jednou pověstný kouzelný květ kapradí. Poblíž vesnic se zapalovaly ohně.
Důvod nebyl jen v tom, že svátek slavil jeden z nejvýznamnějších křesťanských světců, ale vrcholilo zároveň období letního slunovratu a tyto dny, významné v život našich pohanských předků, doprovázelo vždy mnoho magických obřadů.
Kdo byl Jan Křtitel – Jan se narodil pouhých šest měsíců před narozením Ježíše, jeho otcem byl jeruzalémský kněz Zachariáš a matkou Alžběta, příbuzná Panny Marie. Po dovršení 30 let se stal poustevníkem, žil na poušti u Mrtvého moře. Pak odešel k řece Jordán, kde se brzy stal známým o oblíbeným kazatelem.
Předpovídal příchod Krista a řadu svých posluchačů přesvědčil, aby se dali pokřtít vodou z řeky a tím se očistili od všech hříchů. K Jordánu přišel i Ježíš a Jan ho také pokřtil. Touto významnou událostí začala podle Bible Ježíšova činnost jako vyvoleného Božího syna.
V pátek, dne 24. června nám začíná jedna z nejmagičtějších a nejkrásnějších nocí, v níž ožívají nadpřirozené síly a otevírají se poklady matky přírody. Země nám otevře mystickou bránu mezi dvěma světy. Svatojánská noc navazuje na oslavy letního Slunovratu, který nastal v úterý, dne 21. června 35 minut po půlnoci s přechodem Slunce do vodního znamení Raka.
Alchymie sjednocuje moc živlů ohně, vody, země a vzduchu, aby navodila rovnováhu mezi dnem a nocí, mezi Měsícem a Sluncem ve vědomém procesu. Věřilo se že kdo tajně na louce natrhá čarovné kvítí a uvije věneček, najde svou osudovou lásku a zamiluje se.
Letní slunovrat
V předkřesťanských dobách byl slunovrat svátkem nastávajícího léta. Lidé věřili, že slunce obracející se na své pouti oblohou ztrácí na chvilku moc nad magickými silami země. Ty se dostávají na povrch a mohou ovlivnit kouzelnou moc rostlin či otvírat poklady.
Komu se podařilo najít kvetoucí kapradí, mohl se stát neviditelným, rozuměl řeči zvířat a hlavně mohl nacházet ukryté poklady a měl už navždy štěstí. Kdo se však vydal hledat takový květ, musel zachovávat řadu tajných magických rad, nesměl se leknout démonů a různých strašidel. Pod vlivem křesťanství se časem z démonů stali čerti, ale jinak zůstala víra v hledání tajemna nezměněná.
Svatojánská noc
Prastaré obyčeje měly velmi tuhý život. Církvi se nepodařilo je vytlačit ani ustavením svátku sv. Jan křtitele. Lidé si obojí spojili, a tak postupem času legenda o křesťanském mučedníkovi prolnula se starodávnými pověrami. Bylinám, natrhaným v předvečer svátku nebo časně ráno, se začalo říkat svatojánské koření. Přidávaly se do směsi, které se podávaly jako lék proti nemocem nebo se z nich vyráběly kouzelné nápoje, používané v lidové magii.
Dívky si dávaly uvité věnečky z devatera bylin na noc pod hlavu, ráno je hodily do vody a věřily, že jim Jan Křtitel ukáže tvář jejich budoucího ženicha.
Svatojánské ohně
Velmi rozšířené je pálené ohňů v období letního slunovratu, původní ochranné a magické vlastnosti ohně byly postupně zapomenuty a z pálení velkých hranic se stala zábava hlavně pro mládež – vysoké plameny byly zejména pro chlapce výzvou k odvážným skokům přes oheň. Ohořelé kousky dřeva z hranice pak měly podle staré pověsti velký vliv na prosperitu hospodářství a na plodnost dobytka.
Lidové léčitelství
Některé metody léčitelství byly všeobecně známé, jiné, hlavně zaříkávání a podávání speciálních bylin, znala jen hrstka vyvolených. Zaříkávačky byly většinou ženy a aby měly úspěch při léčení, musely se řídit mnoha pravidly. Například platilo, že si nikdy samy neřekly o odměnu a spokojily se s tím, co od pacienta dostaly. Při pronášení magických formulí se nesměly ani jednou splést, protože pak by nemoc mohla přeskočit na ně samotné. Kdyby své umění někomu prozradily, samy by přišly o schopnost léčit. Proto své znalosti předávaly až na smrtelném loži.
Mnohé zaříkávačky byly zároveň zkušené bylinářky, i když používaly poněkud absurdní pomůcky, jako např. mrtvou myš, kamínky, žížaly atd. Vyznaly se v léčebných vlastnostech rostlin a věděly, kdy je mají trhat.
A právě svatojánská noc byla pro sběr bylin jedním z nejdůležitějších termínů.
Zdroj: České zvyky a obyčeje, A. Vondrušková, K. Skopová, Albatros Praha, 2004