Smrt je jen jedna zastávka naší duše na pouti k dokonalému životu, dokonalé duši. Pochopíme-li, čím život skutečně je, pak ztratí smrt svoji hrůzu. Realita našeho života pokračuje dál. Jak, určujeme my sami. Smrt neznamená ukončení naší životní cesty, ale že je bránou k cestě a  jejímu pokračování na jiné existenční rovině.

Smrt není zánik, ale proměna

„Vita mutatur, non tollitur“

Život nebude zničen, nýbrž přeměněn. Duše může procházet vícero pozemskými životy v různých časových úse­cích, v rozdílných lidských tělech.

V čem spočívá smysl toho, když zemře nemluvně?

Taková duše má možná ještě jen malou vinu k odpykáni. Třeba to ale také může znamenat, že nemluvně pomáhá matce, aby se zamyslela nad smrtí.

Není to ale  trest muset zemřít jako dítě anebo zemřít dokonce při porodu a vůbec se nedočkat života?

My lidé jsme zvykli na to, považovat náš pozemský život za ten život a často je nám zatěžko přijmout to, co nás nyní Duch Boží učí, co si máme uvědomit: Náš pravý, původní a nezničitelný život je naše duchovní existence.

Tato duchovní existence existovala před naší inkarnací a bude i po naší in­karnací stále existovat. Dítě, které smí po krátké zastávce v prostoru a čase jít, tedy život neztrácí, naopak ono jde tím více zpět do svého původního života, domů. Pro tuto duši se můžeme s útěchou radovat.

Již inkarnace sama o sobě znamená odpykání viny. (Tím, že dítě nemá čas se v pozemském životě znovu zatížit, je duši krátkou inkarnací odebrán díl nebo zbytek duševního provi­nění, které ještě předtím nesla).

Ví, že další shledání se sférami, odkud sestupuje, bude možné jen tehdy, překoná-li tam dole správně zkoušky, které si na sebe vzala.

Pozemské narození je smrtí ze stanoviska duchovního světa a smrt je vzkříšením k životu na druhém břehu. Střídání těchto dvou stavů je nutné k vývoji duše a každý z nich je důsledkem a vysvětlením druhého.

Když zemře dítě, nebude duchovně vyvinutý člověk proto držet smutek, i kdyby to bylo vlastní dítě, nýbrž bude se spolu s duší dítěte radovat nad touto velkou milostí.

Modlete se k Pánu, aby daroval duši sílu k poznání, nikdy se však nemodlete přímo k duši, neboť zde je nebezpečí, že ji na sebe upoutáme. Duši máme vždy odevzdat do požehnání Božího.

Uvědomme si jednou, kdo je „můj muž, žena, moje dítě“! Nikdo s nich nejsou mým vlastnictvím. Jsou samostatnými duchovními bytostmi, duše, které šly na pozemské pouti kousek cesty se mnou. Spojuje nás karmický (osudový) svazek a proto máme také vůči ním jednat podle přikázání lásky, které je nám pro všechny naše bližní přikázáno.

Když naše společné putování skončí a oni odejdou z po­zemského života, nemáme právo je zadržovat. Nýbrž nechat je volně jít a nevázat je na sebe nepřiměřenými vlastnickými nároky – to je pravá, nezištná láska! Myšlenka úcty k ním ­ta tím nebude ukrácena.

Nejhorší jsou myšlenky typu, proč se mě snažíš opustit? Proč si mi to udělal, vrať se mi, neodcházej! Jsou to sobecké myšlenky. Ale bolest je velká a musí přebolet. 

Po pohřbu má duše už naplánováno jít dál… dál za světlem aby se mohla časem znovu vrátit do nového života, který si naplánuje, ať už tady na naší planetě nebo na uplně jiné, kde se setká s bytostmi, se kterými se setkat má, a nebo se na čas vrátí jako náš průvodce, náš ochránce, anděl atd…  

Jeho obraz, její energie.. ať i na dále zůstává v našich srdcích a vzpomínkách…. Ale nechme ji jít. Nechme jít tuto duši a popřejme jí lásku a poděkujme a pociťujme vděčnost za každou zkušenost prožitou v její blízkosti ať už byla dobrá či špatná (až budeme taky tam doma, tak poznáme, že nic není špatné ani dobré, že to tak mělo být). Popřejme ji, ať se jí po cestě domů dobře kráčí…