Slované a jejich esoterika, spiritualita a šamanismus

 

František Palacký, Josef Jungmann ani další národní obrozenci by se z nejnovějších vědeckých objevů příliš neradovali. Výzkum DNA ukazuje, že se slovanským původem Čechů to není nijak slavné. Češi jsou totiž Slovany jen z poloviny.

Společnost Genomac zjistila, že genetické znaky typické pro Slovany má ve své DNA jen 51 procent Čechů a Moravanů.

O Slovanech úplně jinak

Když A. Horák svého času přišel s tím, že se mu podařilo rozluštit etruské písmo a své tvrzení doplnil slovy,  že je „bez výhrad přesvědčen o správnosti svých úvah“, jevilo se to jako příliš fantastické. Ale jemu to dávalo smysl a pokračoval.

Byl to objev mimořádného významu, totiž že „tvůrci“ písma byli – Slované! A. Horák dokazuje, že všechny znaky dosud neznámého písma dávných civilizací mají slovanskou akrofonii, takže jde o písmo slovanského původu!

Dávní Slované byli původními obyvateli Itálie, než se stali otroky Etrusků.

Kultura starých Slovanů z doby předkřesťanské jest jedním z nejméně známých a nejméně probádaných esoterismů a kultů.

Naši slovanští předkové měli mezi sebou spirituálně nadané jedince, kteří vykonávali práci šamana. Pouze zatím přesně nevíme, jak jim říkali. Označení šaman se vžilo celosvětově a tak se i používá. Šamanismus vnímáme, co by matku i otce všech náboženství.

Spiritualita Praslovanů měla charakter přírodní se silným vnímáním systému Země – Slunce – Vesmír. Systém „nebe“ plného bohů měl zcela jiný význam, než se nám snaží vysvětlovat teologie v širším (slova smyslu). Termín „teologie“ používal již Platón i Aristoteles.

Slované vyznávali hlavní božstvo a zdroj tvůrčí energii. Bůh Svarog jako demiurg, nad ním Triglav co by tvůrčí princip a zdroj a následující generace „mladších bohů“ reprezentovaná Perunem, Svantovítem, Svarožicem, Velesem a bohyní Mokoš, tvoří základ „Slovanského nebe bohů“. Vše pod Triglavem jsou pouze a jen jeho emanace – rozličné vlastnosti, sloužící k popisu duchovna a k orientaci v jeho nesmírných projevech a variantách.

Naši nejstarší předkové intenzivně vnímali přírodní prostředí, ve kterém žili, ctili Matku Zemi, ale rovněž prožívali Vesmír nad sebou. Vše pro ně mělo materiální i duchovní podstatu a posvátný význam.

Na našem území probíhalo dlouhodobě prolínání etnika keltského, germánského i slovanského. Praslovanský a slovanský živel moravský působil dominantně v teritoriu dnešní Moravy a jejím širokém okolí. Můžeme tedy říci, že šamanská spiritualita je naší původní duchovností, která má svou tradici sahající hluboko do naší historie.

Praslovanská a slovanská duchovnost byla mnoho let ukryta v prachu archívů, tajných knihoven a kronik po celé Evropě i Euroásii. Již několik let se prameny a kořeny odkrývají. Na světlo světa přichází kvantum „nových“ informací. Budeme patrně muset hodně pozměnit historický pohled na slovanský a moravský vývoj.

Praslovanská jednota

V této praslovanské jednotě dokončil se pravděpodobně vývoj vyššího náboženského stupně tak dalece, že po své diferenciaci čerpaly všechny složky slovanských kultur z tohoto společného esoterního pramene. Místní změny jmen, obřadů nebo představ, nebyly dojista nikdy tak závažné a tak radikální, aby zastínily svůj společný původ.

Představa neosobního boha

Představa neosobního a ve své podstatě nepředstavitelného boha, nejvyššího a jediného, jenž přichází do styku s člověkem jen prostřednictvím viditelných projevů, z nichž nejposvátnější a nejuctívanější je oheň, ať už ve tvaru blesku či jiném, ústící v pojem Peruna, neantropomorfisovaného božstva, společného všem Slovanům, zajisté dokazuje neobyčejně vysoký stupeň praslovanského náboženského vývoje.

Základ slovanského panteonu

Veškerou soustavu podstatných božstev, tvořících základ slovanského panteonu, lze vyjádřit jednoduchým schématem, jež zcela odpovídá konstrukci kabalistického šému a znovu vyvrací pověru o primitivnosti staroslovanského esoterismu.

Tento šém vychází z jednoho nejvyššího a původně nepředstavitelného boha Peruna a končí ve styčném bodě světa ideálního se sférou pozemskou dvěma rozličnými principy, štěpí se ve dvě rozdílné síly, dobrou a zlou,personifikovanými Bělbogem a Černobogem.

Srovnáme-li slovanský šém s jinými kulturami, kabalistické nevyjímaje, seznáváme, že slovanské pojetí řady sefir je nejdokonalejší, neboť esoterně nejlépe vysvětluje problém dobra i zla, bytujícího pouze pro individualitu vnímající v čase a prostoru.

Perun, Svarog, Mokoš

Vedle božstev širšího, všeslovanského významu, jako jsou Perun, Svarog, Mokoš, je možné dále rozeznávat ještě divinity okruhu ruského, balkánského, polabsko-baltického a podobně.
Obecné esoterní učení vyvěrá z jednoho, později trojitého principu, kterým je bleskovládný pán ohně, Perun, jak potvrzují již staří historikové jako byli Helmond a Prokopius.

Perun

Perun, první a celému Slovanstvu společné božstvo, byl zobrazován se stříbrnou hlavou a zlatým vousem, což je analogie zřejmě odpovídající oběma hlavním nebeským světlům.

Kamenné křesadlo blesku

Jeho idol měl podobu lidskou. V ruce držel kamenné křesadlo podoby blesku, před ním hořel posvátný oheň živený dubovým dřevem, jenž nesměl nikdy vyhasnout.

Mimo popsanou personifikaci byl ctěn Perun také alegoricky. V pomořské Korenici byl uctíván jakožto Perunič, to jest jako syn Perunův, tedy Perun v širším slova smyslu, jenž v sobě zahrnuje i prolongaci svých vlastností. Jeho obraz byl polycefalický, měl čtyři tváře a pátou na prsou.

 

Radegast

Radegast nebo Radigost, mnohými ztotožňovaný se synem Svarogovým Svarožičem, byl uctíván hlavně v Retře. Jak ukazuje již jeho původ, byl symbolem nižšího typu ohně (slunečního), jakousi analogií římského Marta. Byl také bohem války, jeho idol byl vyzbrojen štítem s obrazem tuří hlavy, přilbice nesla labuť s rozpjatými křídly a jeho ruka byla vyzbrojena kopím. Ze zvířat mu byl zasvěcen kůň, jenž byl také užíván k účelům věštebným obřadům Někteří mají za to, že mu byly přinášeny krvavé oběti.

Svantovít

Arkonský Svantovít, druhý z božstev tohoto pořadí, byl jednou z nejváženějších divinit starých Slovanů. Jeho idol byl postaven ve velikosti nadlidské. Měl dvojí prsa i záda, čtyři obličeje, oholenou hlavu.

V pravé ruce třímal kovový roh, jež kněží k účelům divinačním naplňovali každoročně vínem; levici měl pak opřenou v bok. Oděn byl suknicí sahající až na lýtka. Vedle sochy ležela uzda, sedlo, meč ve stříbrné pochvě a pestrý válečný praporec. Svantovítu byl zasvěcen posvátný bělouš, na kterém, podle tradice, bůh v noci vyjížděl.

Triglav

Triglav je třetím božstvem této úrovně. Jeho hlavní chrám stával ve Stětíně. Bůh byl – jak ostatně naznačuje i jeho jméno – zobrazován se třemi hlavami. Jeho úcta byla spojována jako u spřízněného Svantovíta s kultem posvátného koně, také užívaného k věštectví. Polarizační hodnota odpovídala spíše principu ženskému a zasvěceným kovem bylo stříbro, zatímco Radegast zdůrazňoval spíše síly martické.
(toh)

Siva

Siva, snad Živa, jest jméno slovanské bohyně obdobné antické Venuši. Byla jedním z hlavních božstev polabských se svým vlastním kultem a kněžskou organisací. Tak jako Venuše, i Siva byla bohyní lásky, života a plodnosti vůbec. Její moravské synonymum znělo Krasopaní; v místech nynějšího Brna a Olomouce byly jí zasvěceny krásné svatyně.

Pověst vypráví, že v Brně stál její chrám v místech nynějšího dómu. Byl vystavěn z tesaných kvádrů a uvnitř bohatě vyzdoben zlatem a drahými kameny. V chrámu stála socha bohyně ve voze taženém dvěma labutěmi a dvěma holubicemi. V mythologiích jest socha této bohyně popisována takto:

„Byla zcela nahá, neobyčejně krásných tvarů, sladkých očí; ve tvých polootevřených rtech držela růži, její vlas splýval volně po zádech až ke kolenům. Hlavu zdobil myrtový věnec propletený purpurovými růžemi. Z otvoru v levém prsu, kterým bylo viděti až k srdci, zářil ohnivý paprsek. V pravé ruce držela tři zlatá jablka, v levé kouli, na které byla zobrazena tělesa nebeská …”

Podaga

Podaga, božstvo ctěné ve Vagrii, byl pravděpodobně bohem lovu, rybářství, hospodářství a počasí. Byl zobrazován jako starý muž s krátkou loveckou kazajkou a hranatým obličejem, který mnozí považovali zcela mylně za lví hlavu.

Prove

Prove byl uctíván ve Starogradě v zemi Vagrů jako bůh spravedlnosti a přísný soudce. Jeho jméno pochází etymologicky od kořene prav. Idol jeho nesl na svých prsou hada, symbol chytrosti, a v ruce držel bůh železný štít, který rozžhavený sloužil ke zkouškám ohně, které byly u starých Slovanů druhem tak zvaných „božích soudů”.

Původně byl tento bůh zobrazován jako stařec oděný dlouhým řasnatým rouchem, držící v ruce obětní nůž a mající kolem krku obtočené řetězy. Provemu byl zasvěcen posvátný háj, v jehož blízkosti se každého pondělí shromažďoval lid. Vstup do posvátného háje trestal se však smrtí: byl dovolen pouze ženám, které v páteční den přinášely bohu oběti.

Demonologie

Slovanská démonologie vychází z předpokladu, že celá příroda jest animisována a že „duchové” žijí ve všech přírodních úkazech, ve všech předmětech a že zapříčiňují všechny osudové a životní projevy. Tak vznikly bytosti vládnoucí horám, stromům, řekám, pramenům, bytosti řídící narození, smrt, pohlavní pudy, lásku, hněv, mstu a podobně. Zvláštní kategorii v tomto oboru tvoří duchové domácí, to jest duchové pozůstalí po předcích, kteří se vyznačovali neobyčejně blízkým vztahem ke svým potomkům a k celému jejich rodu.

Výrazy, označující démona, byly podle novodobého badání dva: div, praarijské slovo, příbuzné s indickým deva a iránským dev, značícího zloducha. Z tohoto slova vzniklo později div, diva nebo divý, výrazy, jimiž se tyto démonické bytosti označovaly. Druhý starý výraz tohoto druhu bylběs, jenž však neměl analogický význam se smyslem dnes užívaného slova, nýbrž znamenal démonickou bytost všeobecně, aneb božství vůbec.

Duše bývala zobrazována podobou ptačí, a u starých Slovanů nejvíce se připomíná jako symbol tohoto druhu holubice, slavík, krkavec nebo vlaštovka.

S vírou v nesmrtelnou duši a s její představou úzce souvisí i vznik víry v tak zvaný vampyrismus, čili upírství, silně zakořeněné v slovanském bájesloví.

gothic-1461462

Mimo to měl slovanský esoterismus zcela svůj vlastní názor na posmrtný život. Třebaže pochopení esoterního dualismu je nesporné,chyběla mu představa ráje a pekla. Pro staré Slovany neexistovalo ani peklo, ani nebe, a otázka posmrtné odměny nebo trestu nebyla vázána na prostředí, do něhož se duše po smrti dostala, aneb do oblastí, jimiž procházela.

Dědové byli v představě tohoto lidu typem ideálních hospodářů. Měli podobu stařečků, kteří brali na sebe mnohdy podoby zvířecí, zvláště hadí. V představě lidu rodinný děd jest první a základní podmínkou zdárného hospodářství a v mnoha místech vžila se představa, že v domě může být  blahobyt teprve tehdy, až zemře hlava rodiny a stane se „dědem”.

Jest pochopitelné, že k představám těchto bytostí vázal se celý magický rituál, jenž se v mnoha krajích zachoval až po naše dny. Tento rituál však na rozdíl od mnohých jiných, vztahujících se na duše zemřelých u jiných národů (Tibet), místo, aby duše odpuzoval, je přivolává, snaží se udržeti je v blízkosti operatéra a nakloniti si je.

Jiným typem slovanských démonů jsou rusalky a víly, z nichž první jsou ženské bytosti původu manistického, zvláště pak duše zemřelých dětí a svobodných dívek člověku nepříznivé, které si lid snažil získati a usmiřovati různými oběťmi. Víly bývají považovány za výtvor tradicí jihoslovanských, jichž původ je velmi starý, takže je nelze s jistotou zařaditi do kategorie démonů manistických nebo animisovaných zjevů přírodních.

Těmto stále mladým a krásným, z rosy a deště se rodícím, ženským démonům byly zasvěcovány ve slovanském dávnověku i některé rostliny, jako je mateřídouška, třemchava a rosan (dictanus albus). Víly mohou býti dobré i zlé. Bylo jim obětováno pod stromy a u pramenů.

Vedle těchto zjevů rozeznává slovanský folklor ještě celou řadu bytostí vílám velmi příbuzných. Jsou to bosorka, lesní žena, divá žena, večernice,polednice, bobovnice, ujemnice, jezinka, medulina, jedubaba, ježibaba, divý muž, hejkal, hejkadlo, zrut, ozrut, žithola, dzivozonka, bogunka, odmjanka,smjernica, vodník, povodnja devica a tak dále.

Typem bytostí osudových jest pak Režanica a Sudvěj. Démonů tohoto druhu má slovanské bájesloví velmi málo, neboť staří Slované neuznávali slepý osud, jak dosvědčuje i zpráva Prokopiova.

„Osudu neznají a vůbec neuznávají, že by měl nějakou moc nad člověkem. Jenom když se blíží smrt buď nemocí nebo válkou, slibují, uniknou-li, obětovati bohu za své zachránění a když vyváznou, obětují co přislíbili, jsouce přesvědčeni, že za svou záchranu děkují této oběti.”

Vedle již zmíněného hada-hospodáře zasvěcovali staří Slované svým bohům i různá zvířata. Niederle ve svých „Slovanských starožitnostech” píše o tomto předmětu následovně:

„O některých zvířatech víme, že byla zasvěcena jednotlivým bohům, na příklad kůň Svantovítovi a Radegastovi, kanec Radegastovi, kohout bohům slunečním Svarogu a Chordu. Také o býku se napovídá, že byl ctěn jako bůh, ale zprávy staré jsou jednak nesprávné, jednak málo spolehlivé.

Čarodějství – Slované

Pojednání o slovanském esoterismu nebylo by úplné, kdybychom se nezmínili o jeho nejnižším projevu, to jest čarodějství.

Funkci čaroděje obstarával nejdříve automaticky nejstarší člen rodiny, později stávali se čaroději z povolání mužové, kteří čarodějství teoreticky i prakticky ovládali.

Základem čarodějného umění bylo především tak zvané vidění, buď ve snu nebo ve stavu bdělém. V druhém případě vyvolávání vizionářských stavů dělo se buď zavedením orgiastického záchvatu, ať již transem, nebo prudkými pohyby stupňovanými až do extáze, nebo požitím opojných a narkotických prostředků.

Znalost drog, posistického i slovního rituálu a veškerých prostředků sloužících k vyvolávání divinace stála se vbrzku majetkem a bedlivě střeženým tajemstvím několika jedinců, kteří jí nabyli veliké vážnosti u lidu; kouzelník-šaman jest nejtypičtějším představitelem staroslovanského čarodějství.

Staří Slované v dobách pohanských nazývali tyto čaroděje nejčastěji volchvi množným číslem slova volchv, kteréžto slovo znamená člověka, jenž mluví v extázi. Vedle tohoto slova existovala celá řada odvozenin pro tentýž význam ze slov jakými jsou čára, bájiti, hádati, věděti nebo i vražditi, která se vztahují spíše již na specializované čaroděje.

Pozoruhodná a čistě slovanská čarodějnická pověra jest nauka o zlaté trávě, který prý zavedena do žíly v pravém zápěstí činí čaroděje schopna otevírati všechny zámky a nacházeti skryté poklady.

magician-1442642

Praktik, jichž původ není doložen, jest vedle toho celá řada. Saxo se zmiňuje o věštbě pomocí bílých a černých dřívek. Severní Rusové zabíjeli v oběť živé kury, když byli dříve hádali pomocí losů nebo kostek, jak s nimi má býti naloženo; jiná divinační technika bylo hádání nad kostmi mrtvých.

Kasta čarodějů žila původně u starých Slovanů v nejužším styku s kastou kněžskou, takže ještě ke konci doby pohanské nelze zjistiti plné rozlišení obou stavů. Třída čarodějů existovala jen v místech kulturních středisek s chrámy a idoly.

Vzhledem k tomu, že rozlišení mezi knězem a čarodějem bylo tak nesnadné, zdá se býti potvrzena domněnka, že staroslovanské pohanství bylo náboženstvím, jež aplikovalo své zásady přímo na praksi. Bylo to náboženství tedy po výtce magické.

Přímých zpráv o kněžském stavu u starých Slovanů zachovalo se velmi málo, ač jeho existence vyplývá samozřejmě z existence božišť a chrámů.

Jako mocná, třebas malá kasta, objevují se kněží u Slovanů polabských. Staré záznamy zvou je prostě sluhy chrámů a božských idolů. Jejich postavení bylo však vysoké a moc veliká.

 

Napsat komentář