Teprve v zrcadle jiných pozná člověk vlastní Já.
Tak, jako zrcadlo zobrazuje
naši tvář,
tak naše skutky zrcadlí
naši duši a naše srdce.
Mezilidské vztahy jsou jednou z nejúčinnějších cest k získání uvědomění. Díky zrcadlu vzájemných vztahů, a to všech bez výjimky, se dokážeme ocitnout ve stavu rozšířeného vědomí. Jeden odráží druhého. Musíme se naučit ve druhých vidět sebe. Říká se tomu zrcadlo vzájemných vztahů. Když se rozhlížím dokola, vidím svůj odraz.
Na ostatních vidíme slabosti a nedokonalosti snadno, ale před těmi svými rádi zavíráme oči! Proč nám určité nedostatky připadají obzvláště nápadné? Proč mi na někom něco vadí, ale například moje kamarádka s danou věcí nemá vůbec žádný problém? Co to má se mnou společného? Mou součástí je i to, co mi vadí! Angličtina má rčení, jež se vztahuje k zákonu zrcadlení. Když někdo někoho rozčílí, říká se (volně přeloženo): „Jen se podívej, kdo se tu zlobí!“
Pozorování podobných situací se může proměnit v napínavou sebepoznávací jízdu, během které o sobě mnohé zjistíme. Lidi, díky nimž můžeme podobná sebepoznávací cvičení provádět, jsme již popsali v kapitole „Zákony energie“. Pojmenovali jsme je zkušební kameny a víme, že jimi mohou být všichni, kdo nám nastavují zrcadlo nebo díky kterým se prostě dozvídáme, jak jsme se chovali.
Zkušebním kamenem může být i nejlepší přítel. Důležité je, jestli se necháme rozzlobit, nebo ne. Pamatujme, že každý zkušební kámen má cenu zlata a i my sami můžeme posloužit jiným na jejich cestě za dalším rozvojem. Zákon zrcadlení se opírá o zákon příčiny a následku. Přitahujeme lidi, v nichž se zrcadlí naše slabosti i přednosti. Zákon zrcadlení rozezní vždy přesně ty struny, které nejsou ještě správně naladěné – proto zákon zrcadlení nazýváme též zákonem rezonance. Poskytuje vynikající pomůcku pro sebepoznávání a další duchovní růst. Pokud zaměříme pozornost na to, co nám na jiných vadí, můžeme podobný vzorec chování napravit také sami u sebe – když ovšem budeme chtít!
Vztahy jsou nástrojem duchovního rozvoje a jednotné vědomí je jejich konečným cílem. Všichni jsme neoddělitelnými součástmi obecného vědomí. Když spojení, které mezi námi všemi existuje, začínáme pozorovat v každodenním životě, je to skutečně průlomová věc.
Jak ti, které milujeme, tak i ti, které nesnášíme, jsou našimi zrcadly. Kdo se nám líbí? Ten, jehož vlastnosti se podobají našim vlastním. Takovým lidem jsme rádi nablízku, neboť cítíme, že v jejich blízkosti se tyto rysy projeví ještě zřetelněji. Avšak osoby, jejichž povaha nám připomíná ty naše vlastnosti či sklony, které bychom u sebe rádi co nejvíc potlačili, nemůžeme snést.
Takže pokud v nás někdo vyvolává trvalou a stálou nepřízeň, měli bychom vědět, že s ním máme něco společného, ale to „něco“ se nám silně nezamlouvá. Pokud bychom byli ochotni se s dotyčnými vlastnostmi smířit, přestaly by nám tolik vadit.
Když se přistihnete při myšlence, že je vám někdo sympatický, upřesněte si, co konkrétně se vám na tom člověku líbí. Krása, půvab, elegance, vliv, síla, inteligence? V každém případě vězte, že tuto vlastnost máte také vy. Neodhánějte od sebe tento poznatek, možná bude váš život o to bohatší.
Při navazování kontaktů se svou vlastní skutečnou podstatou musíte přijmout a pochopit i ne zrovna nejlepší rysy své povahy. Koexistence protikladů je základem Vesmíru.
Pokud se kdesi hluboko ve vás neskrývá zbabělec, nikdy z vás nebude odvážlivec. A nikdy nebudete štědrý, jestliže uvnitř vás nesedí lakomec. Člověk může být ctnostný pouze tehdy, pokud v něm spolu s mravností přebývá její pravý opak.